Článek
Ten den bylo všechno špatně. Úplně všechno. Julie neměla poslední dobou dobré dny. V noci se neustále budila a nejspíš ji bolelo břicho, protože bobky se změnily ve smradlavou kaši, která zapáchala, jako když jedete kolem prasečince. Snažím se jí to usnadnit, jak to jen jde. Půlku nocí jsem ji pronosil v náručí. Rytmicky pochoduju z ložnice do obýváku a pak zas do kuchyně a zase zpátky a u toho rytmicky brumlám jako nějaký pošahaný tibetský šaman. Po několika minutách ji to uklidní. Cítím, jak její tělíčko ochabne a její miniaturní ručičky povolí stisk. Je tuhá. Ale kdybych se zastavil nebo ji nedej bože položil do postýlky, začalo by to nanovo. Tak chodím. Jako náměsíčný.
V bytě je neskutečný bordel. Nemám vůbec sílu s tím něco udělat. Všude se mi hromadí věci, se kterými nezvládám nic udělat, protože ve chvíli, kdy je na to čas, ležím na gauči a snažím se získat aspoň hodinu spánku jako výhodu. Nádobí se vrší ve dřezu jako karákoramské pohoří, miniaturní oblečky, které jsem ještě nestihl vyprat se válí na těch nejnepravděpodobnějších místech a já jsem rozcuchaný, neupravený a zcela bez života. Probudil mě pláč. Vyskočil jsem z pohovky a spěchal za Julií. Bude to další bobek.
Doktorka mi řekla, že to brzy přejde, takže tomu věřím. Julie je ovšem bez nálady a já taky. Spánková deprivace si vybrala svou daň. Docela chápu, že matky musí být někdy na pokraji zhroucení, když věci nejdou podle plánu a to já to mám ještě jednoduché. Mám rád pořádek, ale to je to jediné, co teď momentálně nemám. Od rána mám několik nepřijatých hovorů. Volala mi starostka z mé rodné obce. To znamená, že otec zase něco vyvádí a ona chce, abych to nějak vyřešil. To může počkat. Julie má přednost. Ráno jsem konečně zalezl na chvíli na záchod, ale Julie začala plakat, a tak jsem vyrazil a zapomněl spláchnout. Na čele mám nalepenou samolepku králíka Boba ještě ze včerejška, protože jsem na ni zapomněl. Julii jsem nakrmil a teď ji nosím svým mravenčím tempem po bytě, aby si odříhla. Místo toho ale po několika minutách hodila ohromnou šavli, přes celá má záda. Zvedl jsem ji, plný strachu, co se děje a ona mě ohodila napřímo ještě jednou. A ulevilo se jí. „Tak jo, půjdeme se umýt.“ Konstatoval jsem „Stejně to už docela potřebujeme.“ Někdo zazvonil.
Otevřel jsem dveře, celý od bílých zvratků s pozvracenou holčičkou na rameni. Přede dveřmi stála paní s pánem a oba se na tu vycházku ozdobili tmavými příručními kufříky. Řekl jsem jim, že teď opravdu nemám chuť se bavit o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, protože mám trochu jiné starosti, jak ostatně mohou vidět, že jo, a zavřel jsem dveře. Zazvonili znovu. Paní s kufříkem mi řekla, že jsou ze sociálky a že přišli tady s kolegou Pecákem na kontrolu a že se jmenuje Líbezná, což znělo legračně, protože líbezně nevypadala ani trochu. Řekl jsem jí, že je to nějaký nesmysl, že mají přijít až za týden, že o tom vím a že za týden to bude v pohodě a že moc děkuju. Paní Líbezná zavrtěla netrpělivě hlavou a vysvětlila mi, že ne, že to takhle nebude a abych jim umožnil přístup do bytu.
Je to hotová apokalypsa. Líbezná hned za dveřmi uklouzla na blitkách a Pacák vypadá, že by šel raději deratizovat kanály na Žižkov, než aby byl tady. Já tu stojím jen v trenýrkách, poblitý a přemýšlím nad tím, jestli mi náhodou nevykukuje varle a jestli si to paní Líbezná také poznamená do svého formuláře, se kterým obchází byt a píše si do něj poznámky. V pokoji je hora prádla. Na stole nedojedený párek a nakouslá okurka. Pacák se posadil na židli a bohužel trefil zapadlou sušenku. Paní Líbezná se mě zeptala, kdy se Julie narodila. Řekl jsem jí, že před šesti lety, patnácti dny a sedmi hodinami. Musela si to přepočítat. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že přišli opravdu nevhod, že se starám vzorně, všechno jsem se naučil a děláme oba dva velké pokroky, jen poslední týden byl složitý a jsme oba dva hodně unavení. Líbezná na to nic, okoukla bordel v ložnici a významně pohlédla na knihu u postýlky. Jsou to Pojídači mrtvých od Michaela Crichtona. Zeptala se mě, jestli tohle čtu Julii před spaním a já jí řekl, že ano, že u toho vždycky okamžitě zabere, ale že ji už brzy dočteme a najdeme něco nového.
Kuchyně dopadla naprostým fiaskem a Líbezná poznamenala, že by bylo rozumné, abych se dal dohromady, protože dítě má vyrůstat v čistém prostředí. Namítl jsem, že Julie má vyvařené lahvičky a čisté oblečení, kromě toho poblitého samozřejmě a že jsme jen nestíhali, jak už jsem ostatně říkal. Zeptali se mě, kde má Julie hračky. Ukázal jsem jim zavěšený kolotoč nad postýlkou, jednoho ohmataného bílého králíka, bez kterého nedá Julie ani ránu a několik zmuchlaných papírů a igelitových pytlíků, ze kterých se Julie může zbláznit. Sociální pracovnice se mě zeptala, kde má další hračky, že zmuchlaný papír není hračka a já jsem jí vysvětlil, že Julii je něco málo přes šest měsíců a je jí úplně jedno, co my považujeme za hračky, protože jí se momentálně nejvíc líbí zmuchlaný papír a že s tím těžko něco udělám, protože se jí snažím vyjít vstříc. Paní Líbezná zavrtěla hlavou a řekla, že si musí odskočit na toaletu. Až po chvíli mi došlo, proč vykřikla hrůzou.
Sedím teď u stolu a čtu si protokol, který oba agenti na místě sepsali. Není to moc hezké čtení. Paní Líbezná mě chválou příliš nezahrnula, přestože jsem se snažil jí vše logicky a trpělivě vysvětlit. Nezbylo mi nic jiného, než protokol podepsat, protože se v něm nepsalo nic nepravdivého. Paní Líbezná mě upozornila, že bych měl urychleně zapracovat na tom, abych si dal domácnost do pořádku, protože přijde další kontrola a kdyby ta nedopadla dobře, mohl bych mít velké problémy. Řekl jsem jí, že moc děkuju, že velké problémy už mám stejně, takže to není situace, na kterou bych nebyl zvyklý. Pecák držel hubu a krok. Zjevně ho návštěva v naší sluji nudila k smrti, takže se omezil jen na občasné hmmování a přitakávání hlavní antagonistce, která si ho k tomuto účelu evidentně vypěstovala.
Ten den bylo všechno špatně a teď když konečně odešli, Julie usnula. Ulevilo se jí, když ze sebe dostala všechno co ji trápilo a teď spokojeně spí. Já sedím na sedačce a jsem k smrti unavený. Znáte tu únavu? Kdy si nemůžete ani sednout a jste líní si i lehnout? Přesně tu mám. Povzdechl jsem si, sebral pohozené ponožky a pustil se do úklidu obývacího pokoje. Samo se to neudělá a teď mám aspoň chvíli čas. Zazvonil mi telefon. Volá mi starostka. Tak na tohle já dneska fakt nemám nervy. Všechno to vypadalo docela dobře. Konečně jsem se trochu vzpamatoval a naučil se všechno potřebné a zrovna dnes se to muselo celé podělat. Znovu zazvonil telefon. Zavrtěl jsem hlavou. „Dobrý večer paní starostko, co se zase děje?“
