Článek
Na svět jsem přišel mrtvý. Pupeční šňůra se mi omotala kolem krku a bylo to. Stává se to prý dost často. Doktora, který mě přivedl na svět to dost vytočilo, protože ten večer měl domluvený s kamarády nohejbal, a kdyby musel zůstat v nemocnici, dělat papírování a ještě absolvovat výslech, jestli něco nezanedbal, utkání a pivo by nestihl, takže mě raději zachránil. Moje matka mi to nikdy nepřestala vyčítat. Prý jsem měl zůstat na druhé straně. Vyprávěla mi to pokaždé, když jí otec dal přes hubu a mně většinou hned po ní. V dospělosti mě později udivilo, jak bylo vůbec možné, že jsme takhle mohli žít. Venku před lidmi jsme vystupovali jako zcela obyčejná rodina, která ničím nevybočuje z nastavených standardů. Už v ranném věku mě to nutilo přemýšlet nad tím, kolik takových lidí vlastně žije stejně podivný život jako já. Doufám, že jich není moc. Bylo to na prd.
Moje matka si svůj smutek a lítost z nepodařeného vztahu s debilem léčila na mně, protože nikdo jiný okolo nebyl. Sourozence jsem neměl a byl jsem snadný terč, protože jsem se naučil vzdorovat bolesti a nakládačku jsem dokázal zvládat v tichosti a bez zbytečných slz, které jsem později potichu vyplakal do polštáře. Máma nebyla celé dny jenom zlá. Byly to takové návaly, které ji strhly na druhou stranu. Když přešly, propadla apatii, litovala se a tvrdila, že mít děti je ta největší prohra na světe. Kde mohla být, kdyby mě neměla? Jak skvěle by se měla, kdybych nebyl. Doktorka se občas pozastavila nad tím, že mívám modřiny na nesprávných místech, ale tenkrát se to tak nebralo, protože nějaká ta facka patřila k výchově a ten zbytek se dal vždycky svést na fotbal. Jednou si doktorka vzala mámu stranou a dost důrazně jí něco vysvětlovala a ona se rozplakala, jako vždy, když byla nucena čelit následkům svých rozhodnutí. Nějaký čas jsem měl klid. Dodnes jsem té doktorce vděčný za těch pár týdnů bez boulí.
Sedím teď v čekárně u doktorky. Já a Julie. Moje dcera, která je ještě úplně malinká, ještě jí není rok, ale na svět přišla roztodivným způsobem, o kterém zatím vůbec nic netuší. Spokojeně si žvatlá a skládá si v puse hlas a seznamuje se se světem každý den, stejně jako se mnou. Máme jen jeden druhého. Pár měsíců pořádně nespím, pořádně nejím a pořádně nežiju. Teď jsem v režimu přežití, abych tu dokázal být pro svou dceru, protože vím jaké to je, když tu pro vás nikdo není. Je to vyčerpávající, ale našel jsem si v tom dětském světě řád a naučil se mu přizpůsobit. Každý den se teď podobá a rytmus událostí udává Julie. Mlíko, spánek, bobek, mlíko, spánek, lochtání, bobek. Mlíko, procházka, drbání, bobek. Doteď to byla v podstatě brnkačka, ale vypadá to, že Julie uteče roku a brzy se začne stavět na vlastní nohy a to bude mému posedávání konec.
Byl jsem navštívit svého otce. Pokaždé, když se to blíží, všechny jizvy, které mi v životě způsobil začínají pálit. Doslova je fyzicky cítím. Stehy na hlavě, zlomeninu ruky, vymknuté rameno a zlámané prsty. Tahle fantómová bolest jakoby se mě snažila varovat. Zastavit před nevyhnutelnou pohromou. Jenže já nemůžu. Mým rodičům se ze mě nějakým zázrakem nepodařilo vymlátit můj humanistický pohled na svět. Jenže osud si s námi zahrál podivnou hru a my jsme se ocitli oba v situaci, kdy potřebujeme jeden druhého, přestože je náš svět vyplněný vzájemnou nenávistí.
Já jsem stále bez pravidelného příjmu, protože se musím starat o Julii. Rodičovskou stále nedostávám a situace uvízla na mělčinách byrokracie. Spoléhat mohu jen na sociální příspěvek a to je opravdu málo peněz. Pověstné slevové letáky pro důchodce jsou mým pravidelným čtením, ale ať dělám co dělám, mé zásoby se tenčí rychlostí arktického tajícího ledovce. Můj otec se potýká se stařeckou demencí a bez pravidelné pomoci bude brzo v pěkném průšvihu. A poslední článek v tomto našem tragickém trojúhelníku je starostka naší obce, která potřebuje otce dostat pod kontrolu a zajistit, aby po nocích nechodil venku nahý a neobtěžoval okolí a za to je ochotna zařídit finanční pomoc. Ano, přesně tak. Jsem v hajzlu. Zahnaný do kouta a přimáčknutý minulostí, která mě straší ve snech.
Sedíme na terase u domu. Je zanedbaný a zpustlý, stejně jako můj otec, který zamračeně sedí naproti mně a upřeně sleduje kočárek, ve kterém odpočívá Julie. Cítím, jak mi buší srdce a já mám ze všeho největší chuť si stoupnout a všechno mu to vrátit i s úroky. Jenže to nejde. Nastalo příměří mezi dvěma znepřátelenými stranami a teď jen musíme vyjednat podmínky kapitulace. Akorát že v téhle válce jsme oba poražení. Probíráme všechno krok za krokem. Barák musí přepsat na mě. Nechce. Zvednu se, že odejdu. Řekne, že ano. Sednu si. Řeknu mu, že se nebude přibližovat k Julii. Řekne, že si nepřeje, aby Julie řvala jako malý fracek. Zvednu se, že odejdu, protože Julie bude řvát následujících několik let. Řekne, že se s tím pokusí vyrovnat, sednu si. A tak to jde celé hodiny, než dokud Julie nezačne plakat a já ji musím jít utišit. Už vím jak na to. Otec mě upřeně sledoval a ptal se mě, jaké to je být ženská. Řekl jsem mu, že je to těžké. Smál se tím svým pohrdavým smíchem člověka, který ustrnul v minulosti.
Dohodli jsme se. Za měsíc se s Julií přestěhujeme. Starostka mi řekla, že je mi nesmírně vděčná a že mi rozhodně pomůže, aby se má situace zlepšila. Nevím jak to chce udělat, protože se stále horší, ale nechám se překvapit. Zastavil jsem na pumpě, abych si koupil kávu a utišil děťátko, které se v autě rozplakalo, protože se jí nepodařilo usnout. Někdy se to stává. Posadili jsme se na odpočívadle a Julie tehdy poprvé zřetelně řekla své první slovo. „Máma.“
