Článek
Žít jako chlap s novorozencem, kterému zemřela matka při porodu, má kupodivu i své pozitivní stránky. Když odhlédnu od depresí, pocitů neschopnosti a strachu o tu malou hromádku štěstí, která ještě pořádně neví, co ji v životě čeká, mám poměrně hodně volného času. A protože se od ní nemůžu hnout na krok, tak si buď čtu nebo cvičím, což má docela blahodárné účinky na mou mysl a na mé tělo. Nemám moc čas jíst a myslet na blbosti, takže po pár měsících jsem ve formě jako Chuck Norris a cvičením si kompenzuji fakt, že mám hlavu přecpanou informacemi z knih a při cvičení se dokážou hezky roztřídit.
Mé dny jsou teď prolezlé přesnou rutinou, kterou určuje Julie a jak jsem zjistil, to nejlepší pro maličkou je, když má svůj zaběhlý řád, protože pak se cítí zcela v bezpečí. Aby to nebylo tak nudné, prokládám ordinérní události každodennosti něčím novým. Dělám dřepy, zatímco ji držím v rukách, prohlížíme si knížky s dinosaury, kterým sice vůbec nerozumí, ale rozhodl jsem se, že vynechám ty blbuvzdorné věci a postrčím ji kupředu. Ve školce si barevných skrv užije i tak dost, tak jí neuškodí něco trochu náročnějšího. Julie je z těch obrázků od pana Buriana úplně na větvi a vyjadřuje to výkřiky, které zatím nic neznamenají, nebo jim spíš ještě moc nerozumím.
Je to už skoro rok, ale já stále nemůžu získat mateřskou, protože Karlova firma zmizela v insolvenčním řízení a komunikace uvázla na mrtvém bodě, kdy mi nikdo nemůže pomoci. Hlava 22. Tu bych si mohl přečíst. Jsem tak stále závislý na pomoci z úřadu, která je opravdu mizivá, ale nestěžuju si, protože vím, že by klidně nemusela být žádná. Musel jsem se zkrátka přizpůsobit. Zaplatím nájem a zbyde mi jen pár korun, se kterými musíme s Julií vystačit. Pořídil jsem si sešit a pečlivě rozpočítávám každou korunu, abychom to celé zvládli. Je to chvílemi dokonce zábava, protože vymyslet správně nákup, rozpočítat to tak, abych ani já ani Julie neumřela hlady a ještě nám zbylo pár drobných na nečekané výdaje je rozhodně motivující. A nečekaných věcí se děje tolik, že by to překvapilo i ředitele letového provozu nad Bombají.
Brzy budeme muset opustit tento byt. Majitel se nade mnou sice na chvíli ustrnul a nechal mě tu bydlet i přes to, že si ho původně pronajala moje zesnulá partnerka, ale jak to tak chodí, čas obrousil všechny emoce a on se rozhodl, že chce byt uvolnit a že jsem měl dostatek času na to, abych s tím něco udělal, což je pravda, ale já jsem toho moc udělat nemohl a byl jsem rád, že aspoň tohle byla na chvíli věc, kterou jsem mohl pustit z hlavy. Teď už to budu muset řešit, a tak jsem si v sešitě vytvořil další novou kolonku s poznámkami. Kam se posuneme dál?
Byl jsem na Šumavě za otcem. Je to debil, který mě celý život týral fyzicky i psychicky. Teď se sám ocitl v průšvihu, se kterým si neví rady. Je už starý jako metuzalém a začíná na stará kolena blbnout. Leze na něj stařecká demence. Došlo to už do bodu, kdy se ho v obci lidé bojí a neustále si na něho stěžují, protože když mu rupne v bedně, udělá nějakou pitomost a to čeho si ve městě nikdo nevšimne a ulicemi se plouží stovky starých lidí, kteří už dávno ztratili smysl pro svět, se na vesnici hned roznese. Navzdory nesčetným traumatům i reálným zlomeninám, které mi otec s tichým souhlasem mé zesnulé matky způsobil, jsem byl donucen s ním znovu navázat kontakt.
Starostka mě neustále bombardovala textovými zprávami, že se s otcem něco musí udělat a já jsem pochopil, že je úplně jedno, co máte za rodiče a jak hnusní na vás mohli být, jsou to ve finále jediní lidé, které máte. Je to ironie. Ne, spíš cynismus, protože jsem zůstal sám, nemám šanci mít přátele, se kterými bych mohl trávit čas nebo si s nimi promluvit, jelikož se musím věnovat Julii. A to ještě můžu být rád, že je zdravá a nemá žádné problémy, se kterými by se mohla klidně potýkat. Jak ubohý jsem, když jediný kdo mi zbyl je člověk, který mi ublížil nejvíce na světě?
Starostka mi uvařila hnusné kafe a jedná se mnou, jako s nášlapnou minou. Konečně si udělala čas a zjistila si důležité informace o naší rodině a o tom, jaký vztah mám vlastně se svým otcem a teď ví, že jestli mě vytočí, její šance na vyřešení nepohodlného obyvatele se rapidně ztenčí.
Řeknu vám, že někdy je docela příjemné mít v něčem navrch. Už jsem to dlouho nezažil. Nejprve se moc hezky chovala k Julii, která polehává v nosítku a připravila jí dokonce dárkovou tašku. Ano, je to celé připravené, ale čert to vem. Pak se mě zeptala, jestli bych jí nějak pomohl situaci s otcem vyřešit, protože si myslí, že se bude jeho stav zhoršovat. Řekl jsem jí, že nevím, že je to skoro ta poslední věc na světě, kterou bych chtěl udělat hned po tom, že bych se sám píchl jehlicí do oka. To ji trochu zranilo a na chvíli z její předstírané žoviálnosti vykoukla nabručená matróna, ale naštěstí si to rychle uvědomila a rychle vytáhla poznámky, ve kterých stálo údajně napsáno, že se ukázalo, že náš rodinný dům s pozemky by mohl získat poměrně vysokou dotaci na opravu a revitalizaci v obci, že už si o tom něco zjišťovala nezávazně a že je skvělé, že se jí to podařilo poměrně složitě domluvit a co já na to?
Celá ta věc má jenom malý háček a to je ten, že můj otec je bohužel nestabilní jako arktická ledová pokrývka, takže by to byla riziková investice, ale paní starostku napadlo, že bych mohl případně usedlost převzít, otce prohlásit za nesvéprávného a mít konečně svůj domov v srdci šumavských hvozdů a navíc s dotací, která mi může zajistit docela solidní život, když s ní dobře naložím. Někdo nevyhraje ve sportce celý život, ale vy můžete vyhrát právě teď, dodala a na chvíli jsem měl pocit, že by měla za svůj výkon získat nějakou hereckou cenu.
Jako kluk jsem rád kreslil. Tenkrát, pokud si vzpomínám, mi to docela šlo nebo jsem měl aspoň ten pocit. Byl to pro mě útěk před zlobou a nenávistí, které jsem musel čelit od svých rodičů. Byly to nejkrásnější a zároveň nejsmutnější chvíle, které si pamatuju. Maloval jsem vždycky, když mě táta zbil nebo když mi máma řekla, že jsem harant k ničemu a nikdy mě nechtěla. Ale přitom kreslení jsem se cítil svobodně, jako někdo, kdo něco dokáže a zapomněl na chvíli na podivnou nepřízeň osudu, která mě potkala. Ty obrázky byly jiný svět, který byl daleko od toho mého, reálného a strašidelného. Možná proto mi krvelačný kouzelník, kterého jsem namaloval, přišel celkem jako cajk týpek. Máma mi všechny ty obrázky vyhodila do popelnice. Byla to jedna z nejhorších věcí, které mě v životě potkaly.
Po návratu od paní starostky jsem Julii přenesl do postele, protože se za celý den tak unavila demolicí starostčiny kanceláře, že neměla vůbec šanci dnes odmítat usnout. Položil jsem její bezvládné a bezstarostné tělíčko do postýlky a posadil se ke stolu. Nepustil jsem si porno, protože mě ty ohrané zápletky už trochu nudí, ale vzal jsem si pastelky a skicák a začal kreslit. Jen tak, protože jsem si vzpomněl na své dětství a protože se ke mně stále vrací s událostmi, které se mi nelíbí a já jsem z nich vystrašený. A tohle je moje bezpečné místo. Papír, tužka, barvy. Jako kdysi dávno sedím plný strachu a obav z budoucnosti. Už dlouho pobíhám po hracím poli s příliš slabými figurkami a o jednu po druhé přicházím. Dochází mi možnosti a já budu muset něco udělat. Ne pro sebe, ale pro Julii. Na ní záleží. Na mně tolik ne. Já už mám své mládí za sebou. Nestálo za moc, právě proto to její musí být jiné. Lepší. A já pro to udělám cokoliv.
Ten večer jsem namaloval zlého, krvelačného čaroděje s černýma očima a krvavými drápy, který se klenul přes celý papír jako neporazitelná noční můra. A naproti němu jsem namaloval jednoho malého vystrašeného kluka, který nemá jinou možnost, než se mu konečně postavit…
