Článek
Od té doby, co se mi narodila dcera, jsem vystaven několika problémům, které se týkají výhradně otců dcer. Situaci mi neusnadnilo ani to, že moje partnerka umřela v porodnici a já jsem na to malé novorozeně, které mi ještě neumí poradit, sám, ale tak to někdy v životě chodí. Mám dceru a starám se o ni jak nejlépe to dokážu. Jedna z enormních výzev, se kterými se musím potýkat, jsou genitálie. Ano.
Vzhledem k tomu, že Julie začíná pomalu trochu chápat svět kolem sebe a blíží se doba, kdy se postaví na nohy, musím nastavit nějakou formu komunikace, která pro nás oba bude jakousi biblí, podle které budeme postupovat. Samozřejmě nečekám, že se mnou bude za pár měsíců probírat myšlenkovou strukturu Solženicyna, přestože jí ho někdy večer předčítám, ale musíme si osvojit nějaké základní povely, a proto jí musím dát jméno.
Výběr je žalostně problematický, protože veškeré výrazy, které se v této větvi zodpovědného rodičovství objevují, jsou buď infantilní, urážlivé, odpuzující nebo zcela nevyhovující. Navíc se moje holka jmenuje Julie a říkat jejímu ústrojí Julča mě straší ve snech, protože je mi jasné, že to nějakého lumpa ve školce tutově napadne a já budu mít co vysvětlovat. Mušlička a vagína jsou pro mě nou gou, takže jsem použil, a určitě ne jako první, slovní zkomoleninu „pína“ a s tou pracujeme. Tento zajímavý terminologický problém by určitě stál za nějaký psychologický průzkum, ale nikde jsem žádnou takovou práci nenašel, tak máme pínu a já můžu jen doufat, že z toho nebude mít Julie v dospělosti trauma.
Další výzvou pro mě jako pro chlapa je se o pojmenovanou starat. Myslím zejména z hygienického hlediska. Jako chlap totiž vím o vagíně opravdu žalostně málo, přestože trávím, stejně jako většina mužů, celý život tím, že se k ní snažím nějak dostat. Nejprve nám to všem připadalo jako něco odporného a navíc to připomínalo jakousi podivnou masožravou rostlinu z pralesa na Borneu, ale jak jsme pomalu dospívali, ukázalo se, že to není tak zlé, ba naopak, pomyšlení na ten orgán nám nedalo spát a způsobovalo to zajímavé stavy, které nás nutily si dávat nohu přes nohu. Pak se z toho stala posedlost, protože jediná žena, kterou jsem viděl nahou, byla má matka. Bylo to omylem, a ještě mě za to tak seřvala, že jsem na jakoukoliv pínu na dlouhou dobu zapomněl.
Když jsem ji poprvé uviděl, byl jsem samozřejmě malý kluk a stejně jako většina mužů jsem věděl pouze to, že do ní musím zasunout a ono to nějak dopadne. Je pravda, že se to potvrdilo, ale že by to byl nějakej extra vodvaz, to zase nemůžu říct. Trvalo ještě mnoho let, než jsem byl schopen pochopit, že se s tím orgánem dá dělat daleko víc věcí, než by si člověk dokázal připustit a obsahuje mnoho záhadných součástí, jako například nepolapitelný bod G, po kterém pátrá každý den na planetě nespočet spermatem zahlcených mozků. Postupem času jsem pochopil, že je sice fajn, když umím dole dělat jazykem blblblblblbl, ale ukázalo se, že člověk musí jaksi spolupracovat s partnerkou a poslouchat tisíce nejasných a složitých signálů, které žena každý den vysílá, aby došlo k tomu, že neuspokojím jenom sebe, ale také člověka, kterého mám rád.
A teď se o jeden takový orgán musím každý den starat. Je zajímavé, že se skoro pokaždé někde daleko v temných útrobách svého, na deset procent využívaného mozku, cítím trochu provinile, když Julii musím večer omýt, očistit a namazat. Připadá mi, jako kdybych byl na posvátném místě, které má být mužům do jisté doby utajeno a kde nemám co pohledávat. Je to strašně iracionální pocit, se kterým si nevím rady, ale potřebuju ho pojmenovat, protože si myslím, že je to důležité. Samozřejmě jsem si všechno potřebné načetl a pína je zdravá jako řípa. Byl bych rád, kdyby to jednou Julie pochopila, ale budu tajně doufat, že na tohle téma nepřijde řeč. Byl bych zřejmě v rozpacích. Teď je to ještě pohoda, ale jak poroste, budeme se muset s terminologií nějak poprat.
Možná vám to připadá jako nedůležitá věc a že to trochu přeháním, protože dnešní doba je plná různých přecitlivělých lidí, na které ti starší, co přežili komunismus a teď se z nich všech stali bojovníci za svobodu a nadávají, že dnešní mládež je líná a ukňouraná, protože za jejich dob se s tím nikdo nemazal a hotovo. Nemyslím si. Myslím si, že ve společnosti je důležitá důstojnost. Moc se o ní nehovoří, protože se hrozně špatně definuje a lidé se raději ohání svobodou, pravdou, láskou a podobnými věcmi. Důstojnost si se svobodou a společností spojuje paradoxně málokdo. A já věřím, že s lidmi se má důstojně zacházet, s dětmi, ženami i s lidmi, kteří jsou blbci a chovají se hnusně. A to nevylučuje, že si mohou dát lidé důstojně přes držku. Mým cílem je vychovávat mou dceru tak, aby se důstojně cítila. Přestože je mrňavá a sotva leze, jsem si jistý, že se to do ní zapisuje a formuje její osobnost. A navíc mám teď spoustu času na přemýšlení, protože pořád jsem jenom s ní a opravdovou dospělou pínu jsem už hodně dlouho neviděl. Jak vidíte, patrně mi to leze na mozek.
Náš svět se skládá z milionů nedůležitých a zdánlivě nedůležitých rozhodnutí, která se na sebe vrší bez ladu a skladu a jednoho dne stvoří další důležitou kapitolu našeho života. Než se Julie narodila, měl jsem pocit, že nic nestíhám. Pořád jsem potřeboval něco dělat, něco vymýšlet a padal životem o překot. Teď nedělám nic. Hodiny a dny se převalují kolem nás dvou a já si zvykl na tu obyčejnou nedůležitost času, který jen tak líně proplouvá kolem nás. Došlo mi, že mi nic neuteče. Jediné co mi bude jednou chybět je čas, který jsem strávil se svou milovanou dcerou. Takže se to snažím vytěžit na maximum. Někde hluboko v srdci jsem přesvědčen, že právě teď se mi dějí ty nejdůležitější věci v životě…
