Článek
Jsme v nemocnici. Přišlo to nečekaně. Vystřelila horečka a nezastavila se ani na třiceti devíti stupních. Julie začala brečet a naříkat takovým způsobem, až jsem měl pocit, že mi to roztrhne srdce. Snažil jsem se s tím bojovat a využil veškeré rady od doktorů i od babek kořenářek a nakonec i od šarlatánů a nebylo to nic platné. Julie mi neumí říct, co se děje, a tak jen pláče a dostavila se panika a strach. Nakonec jsem se rozhodl zavolat sanitku, protože jsem nechtěl nechat nic náhodě. Vím, že se ta služba nemá zneužívat, protože jí neustále potřebuje někdo v nouzi, ale já jsem v nouzi. Jsem na malou sám, zemřela jí matka a horečka se drží na čtyřiceti stupních, tam jsem v koncích.
Přijeli, zkontrolovali Julii a řekli mi, že bude lepší, když vyrazíme do nemocnice. Rozklepala se mi kolena a vyrazil za sanitkou. Záchranářka mi sdělila, že můžu být s malou na pokoji, takže bude lepší, abych sebou sbalil všechno potřebné. No jo, jenže co to je? V takovou chvíli mozek nefunguje tak, jak má, a já běhal po bytě jako raněný los a házel do tašky všechno páté přes deváté.
Jsme zpátky tam, kde to všechno začalo. Jen několik chodeb odsud vyprchal život z Juliiny matky. Přemýšlím, jestli to malá vnímá, jestli to cítí. Možná si jen uvědomuje, že je tam, kde přišla na svět, kdo ví, co se děje v dětském mozku. Mně se ty vzpomínky vrací. Připadá mi to, jako kdyby to bylo před mnoha lety. Julie, která dostala nějaké utišující léky a konečně na chvíli usnula. Na pokoji leží další dvě děti a s nimi tu jsou jejich matky. Skládací lůžko jsem přenechal jedné z nich a sám se snažím usnout na rozkládacím sedátku, které je uzpůsobeno ke všemu, jen ne k sedění nebo nedej bože ke spánku. Vrtím se neklidně a chce se mi prdět, ale vedle mě leží cizí žena, takže se snažím ovládat.
Během hospitalizace došlo k nepříjemné situaci, protože ženám se nelíbilo, že bych měl být přítomen na pokoji s cizími ženami a jejich dětmi, protože jsem chlap a je jim to nepříjemné. Mě se nikdo neptal, jestli je mi to příjemné nebo ne, takže jsem se jen připitomněle omlouval a snažil se, aby mě nevyhodili, protože jsem chtěl být s Julií. Musím se o ní starat. Krmit ji a hlídat. Nepříjemná událost skončila mou přítomností na pokoji a nepříjemným pocitem, protože ženy se ke mně chovaly velice odtažitě a dávaly mi najevo, jak moc je jim má přítomnost nepříjemná. Bylo mi to jedno. Seděl jsem vedle Julie a držel ji za ruku a to bylo nejdůležitější. Jsem si jistý, že obě ženy to vnímaly stejně u svých potomků.
Julie má jakousi infekci, která přišla rapidně a prý to teď má hodně dětí, takže musím být trpělivý. Julie se v noci budí s pláčem a samozřejmě obtěžuje své spolubydlící. Snažím se, co můžu, abych jí utišil, přebalil, nakrmil, ale pro ženy jsem jen chlápek, který si musí něco dokazovat a dávají mi najevo otráveným sykáním, že bych se měl věnovat něčemu jinému než rodičovství. Když se rozpláče jejich dítě, je to v pořádku, ale jakmile pláče to moje, v místnosti se projeví mrazivá nenávist.
Nemám jim to za zlé. Jsou ve svízelné situaci. Mají strach o své dítě a nic nemají pod kontrolou. Musí bojovat s emocemi a úzkostí a kdo ví, čím si prochází ve svém normálním životě. Jsem na to stejně. A navíc jsem se ocitl ve skupině lidí, která je z podstaty většinou plná žen a já jsem tu vetřelec, který tu nemá co dělat. Sice je to oprávněné a když komukoliv řeknu, že Julii zemřela matka, najednou je všechno v pořádku, protože každému dojde, že soudil příliš dopředu a pak z toho mají nepříjemný provinilý pocit. Snažím se tu zbraň nepoužívat, i když by mi to pomohlo.
Je mi to jedno. Záleží mi jen na tom, aby se Julie uzdravila. Je jí sotva sedm měsíců a už jsem selhal. Možná jsem se opravdu rozhodl špatně. Možná nejsem člověk, který by se měl starat o malé děťátko. Klopýtám, chybuji a neustále se potýkám s věcmi, kterým nerozumím. Nemám práci a ani žádnou nemůžu mít. Jsem skoro bez peněz a nemám k ruce nikoho, kdo by mi mohl pomoci. Nemám si s kým popovídat, komu říct, co mě trápí a čeho se bojím. Už měsíce jsem jenom s Julií, dělám to samé pořád dokola a začínám o sobě pochybovat. Ten tlak a stres je dost vyhrocený a je velice těžké s ním bojovat. Povídám si s Julií. Ona ví, jak na tom jsme, takže mi připadá, že jí všechny tyhle obavy můžu říct, protože mě pochopí. Možná ne teď, možná jednou, za mnoho let, ale mně to pomůže právě teď. Ve chvíli, kdy jsem byl násilím zbaven všeho mužského a postaven do situace, ve které je těžké se pro muže vyznat, zejména když nemá vedle sebe nikoho.
Jsme v nemocnici druhou noc. Tu první jsem nespal vůbec. Dnes večer mi sestřička nabídla, že Julii chvíli pohlídá a já se mohl jít osprchovat do sprch na chodbě. Seděl jsem chvíli pod proudem vody a díval se, jak odtéká do odpadové mřížky. Čínský básník Li-Po kdysi napsal. Seděli jsme spolu. Já a hora. Až zůstala jen hora. Často nad tím veršem přemýšlím. Je v něm hodně ukryto a každý si tam najde to, co potřebuje. Možná to byl ten záměr, probudit v lidech trochu fantazie, trochu naděje a trochu pochopení pro nekonečný svět, kterého jsme jen mizivou součástí, na které nezáleží. Záleží na okamžiku, na trpělivosti a úsilí, které jsme ochotni obětovat pro sebe nebo pro druhé. A došlo mi, že se nemůžu vzdát. Kvůli Julii, kvůli všem těm nesmyslným komplikacím, které jsou ve srovnání s nekonečností hor jen malicherností, se kterou si musím poradit.
Horečky ustoupily, jsme na cestě domů. Po třech dnech na skládacím sedátku v přítomnosti ne moc příjemných žen jedeme houstnoucím provozem k domovu. Julie spokojeně dřímá a v rekonvalescenci budeme pokračovat doma. Přečtu jí nějaké verše od Li-Pa. Mohly by se jí líbit, protože ona je mojí horou, která tu jednou po mně zůstane. Ohlédl jsem se, jestli spí, naklonil se a konečně jsem se po třech dnech v klidu pořádně uprdl. Přímo na semaforech.
