Článek
Sousedce se ucpal odpad. Přišla se mě zeptat, jestli nevím, co s tím, protože prý vypadám jako člověk, který ví, co s tím, což je pravda. Sousedka Lucie žije sama, protože manžel odešel s jejich chůvou, které je o deset kilo méně, a nechal ji napospas ucpanému odpadu a s dvěma dětmi čerstvě na škole. Už dvě hodiny se hraje s Julií na gauči a ukazuje své dceři Martině, které je asi tak osm, jaké to bylo, když byla miminkem a Martinu to vytáčí. Julie drží jako hluchej dveře a užívá si, že nemusí chvíli koukat na můj zarostlý ustaraný obličej.
Vyčistil jsem hutně zanešené sifony a do odpadových trubek strčil takovou dlouhou kovovou šňůru s držadlem na konci, kterým když točíte, většinou se vám podaří odpad uvolnit. Málokdo to ví, ale může vám to ušetřit dost peněz, když se nebojíte vytáhnout mazlavou smradlavou hroudu gelu a chuchvalce vlasů a chlupů všeho, co ze sebe umyjete. Krtek nevyřeší všechno. Někdy může věci dokonce zhoršit. Za svůj výkon jsem získal nekvalitní kafe a Lucie mi poděkovala, jako kdybych jí snesl k nohám nebesa. Vypadala hodně unaveně. Děti jí prý dávají zabrat a je ráda, že chvíli viděla někoho jiného, což mám být já, a že se mám někdy stavit na kafe zase, že to bylo fajn, což nevím co, protože jsem byl celou dobu zabořený v míse. Na kafe mě nedostane, bylo fakt špatný a obávám se, že na kávu by nakonec vůbec nedošlo.
Nechápejte mě špatně, ne že bych neměl chuť vyrazit si z kopýtka. Osamělá masturbace ve chvíli, kdy moje dcera usne, opravdu není nic, na co bych byl pyšný, a navíc mi to určitě stejně způsobuje dosud neprojevené trauma, protože neustále musím myslet na to, že vedle v pokoji leží malé dítě, takže je to spíš stres než zážitek, ale nějak se ještě necítím na to, abych hupnul na divokou a zoufalou sousedku, které jsem zrovna vytáhl jejího bobra ze sifonu.
Julie na rozdíl ode mě žádné problémy nemá. Její blonďaté vlásky a zelená očka jsou pro mě balzám na duši. Všechny hračky, které nesmyslně nakupuju, abych si od Julie zakoupil svědomí, že jí komplikuju život, jsou k ničemu. Nejvíc jí zajímají plastové pytlíky nebo zmuchlaný papírek. Obaly od vajíček jsou naprosto perfektní záležitost. Z těch je úplně na větvi. Ještě když na ně namaluju černým fixem kolečka, tak to se může úplně zbláznit. Přestal jsem všechny ty blbosti kupovat. Nepotřebujeme je. Stejně tak jsem zjistil, že je úplně k ničemu nakupovat hory oblečení a všechny možné zavinovačky, co jsem viděl na Instagramu. Je to úplně k ničemu. Tedy, pokud nechci Julii vystavovat na Instáči, což nechci, protože věřím, že má právo na svou osobnost a sice si ho možná zařídí, hned jak to půjde, ale bude to její rozhodnutí. Věřím, že se mi podaří ji k téhle složité otázce vést správně a přestal jsem zbytečně nakupovat i oblečení. Už tak pořád jen peru.
Mé dny jsou teď velmi fádní. Krmím, lochtám, vozím, přebaluju a čtu knihy Julii a sobě. Dohodli jsme se, že se budeme střídat, takže chvíli jí čtu nějaké pohádky a k večeru si čteme něco těžšího, momentálně se prokousávám knihou Vyhořelá společnost, ze které se mi vaří mozek, ale Julie u ní usne stejně spolehlivě jako u krtečka.
Moje finanční situace je špatná jako prognózy Petra Fialy, a vyhlídky také. Navštívil jsem Karla, mého šéfa, který poslal firmu do konkursu, a požádal jsem ho, aby uhradil to, co mi dluží, protože jinak nemůžu dostat mateřskou. Ani to nemusí dávat mně, ale může to poslat rovnou na úřad, jestli je mu to milejší. Karel se mi ve své vile v Černošicích vysmál, řekl mi, že nic nemá a že se mám nahlásit do konkurzu, když už jsem způsobil to, že musel zavřít firmu. Snažil jsem se mu říct, že jsem mu nic nezpůsobil, protože jsem netušil, že neplatí zaměstnancům odvody a kdyby moje partnerka neumřela, asi bych to dodnes ani nevěděl, stejně jako ostatní lidé, kteří u něj pracovali. Peníze prý nemá, navíc se rozvádí nebo co a žena ho prý zcela oškubala, protože je kráva. Neznám ji, ale nevím proč, začal jsem k ní cítit sympatie.
Julie má za sebou první očkování. Proběhlo to v pořádku a řekl jsem paní doktorce, že jestli bude mít autismus, tak jí přijdu naplácat na zadek. Smála se a že prý bude ráda, protože jí už dlouho na zadek nikdo nedal. Musím si na tyhle věci dávat bacha. Jak jsem nevybouřený, vždycky někde něco plácnu, a pak se to otočí proti mně. Ale veselé časy netrvají nikdy moc dlouho.
Večer, když malou uspím, jdu vynést odpadky a plíny a dám si dole u popelnic cigáro. Přišli tam za mnou dva muži, kteří měli velikou starost o to, abych zůstal zdravý. Jeden z nich byl velký jako skříň a oba dva hovořili s čitelným východním přízvukem. Že prý mám přestat obtěžovat v Černošicích na baráku jejich kamaráda, protože to není vůbec příjemné. Abych si to zapamatoval, dostal jsem jednu na břicho a pak ještě jednu do obličeje na zemi a kluci odešli vydělávat zase někam jinam. Vrátil jsem se domů. Julie spala a já si připlácl na obličej pytlík s ledem. Před rokem mi Karel říkal, že jsem jeho nejspolehlivější člověk. Změnilo se to rychle.
Moje situace není nejlepší. Peníze mi dříve nebo později dojdou a já se musím postarat o malou. Nemám dostatek peněz na hlídání a kvůli tomu nemůžu pracovat, protože musím být s malou prakticky neustále. A ještě nějaký čas to tak bude. Tenhle začarovaný kruh se mi nedaří vyřešit. Za týden má přijít na kontrolu sociálka. Vůbec nevím, jak to bude probíhat, ani jak mám postupovat. Jsem z toho trochu nervózní a nevím, jak se na to připravit. A jestli se mi do té doby nezahojí obličej, bude se mi to špatně vysvětlovat. Snažil jsem se najít nějakou práci z domova, když jsem byl malý, motali jsme nějaké losy nebo co to bylo, ale zatím jsem nenarazil na nic, co by znělo alespoň trochu realisticky. Přebalil jsem Julii, protože ji probudil bobek, a ohřál mlíko, když mi někdo zaklepal na dveře.
Vybavil jsem se paličkou na maso pro případ, že by to byli zase ti dva blbci, a otevřel dveře. Stála za nimi další sousedka. Starší žena z přízemí. Aneta, že se jmenuje, říkala, a že ji těší. Že prý slyšela, že jsem hrozně šikovný a jí se rozbila toaleta, jestli bych se jí na to nepodíval, protože nemá peníze na opraváře a manžel jí umřel. Sice ji prý celý život trápil, ale víte jak to chodí. S čertem je špatně, bez něj ještě hůř. Řekl jsem jí, že se za ní zastavím zítra, až bude Julie vzhůru a ona mi děkovala, jako kdybych jí daroval automobil.
Možná mám deprese, ale nejsem si tím zatím jistý. Nevím jak se to pozná a ani co bych s tím měl dělat. Na terapeuta prachy nemám, a tak píšu Julii deník. Je to nejsmysluplnější práce, kterou jsem zatím ve svém životě dělal. A možná to pomůže i mně. Bylo to by to fajn.
