Článek
Měl jsem divoké sny. Do noci jsem si četl knihu o tom, jak se starat o novorozeně a udělal se mi z toho v hlavě takový galimatyáš, že jsem se probudil s křikem už v pět ráno, a protože jsem už nechtěl nic takového absolvovat, šel jsem si raději zacvičit a udělal jsem si kafe. Vyrazil jsem do práce, abych se majitelem stavební firmy, pro kterou už tři roky pracuju, dohodl, že budu muset nastoupit na mateřskou dovolenou. Dojel jsem tramvají až na Smíchov, kde momentálně makáme na jednom developerském projektu jako partneři a vzal si Karla, který se dnes kvůli mně dostavil na plac, stranou.
Nejprve Karel vyprskl smíchy, pak na mě chvíli udiveně hleděl, protože měl pocit, že jsem mu oznámil nějaké nedorozumění nebo že je to nějaký podivný humor, kterému nerozumí a nakonec se mě zeptal, jestli si z něho dělám prdel nebo co. Řekl jsem mu, že nedělám, že jsem se bohužel dostal do situace, která vyžaduje tento krok. Nechtěl jsem mu vysvětlovat, že Erika umřela a je to teď všechno na mně, protože do toho nikomu nic není a navíc jsem ho tím nechtěl uvádět do rozpaků a poslouchat, že je mu to líto. Předal jsem mu vyplněný formulář PPM a omluvil se, že to přišlo zničehonic, ale život je někdy zkrátka plný podivných překvapení.
Karel si formulář převzal, zeptal se mě, jestli jsem si tím fakt jistý nebo jestli jsem se jen neudeřil na stavbě do hlavy a já mu řekl, že jsem si jistý. Pokýval zamyšleně hlavou, převzal si formulář a řekl mi, že to předá do kanceláře holkám, aby žádost poslaly. Odešel jsem s nepříjemným pocitem, protože Karel mi ještě oznámil, že tohle ode mě nečekal a že jsem mu právě zkomplikoval život a zachoval jsem se jako „píča, co neví kerá bije“ a že se mám sebrat a raději jít do prdele, protože na tohle on nemá nervy. Tak jsem odešel. Nevěděl jsem, co na to říct.
Bude trvat třicet dní, než mou žádost na úřadech posoudí, což je trochu dlouhá doba, ale nedá se nic dělat, Karel by mi měl brzy poslat výplatu a prozatím vyjdu s tím, co mám. Cestou domů jsem se zasekl v drogerii, kde jsem musel nakoupit pleny a kojenecké mléko, protože zítra si pojedu do porodnice pro Julii a odvezu si ji domů. Připadá mi to celé jako nesmysl a vůbec si nedokážu představit, jak to vlastně udělám. Co s ní budu dělat? Jak to budu dělat?
V plenkách se vůbec nevyznám, kupodivu. Poměrně rychle jsem pochopil rozdělení dle čísel, ale nabídka je extrémně široká a taky extrémně drahá. Požádal jsem raději paní prodavačku, aby mi s tím pomohla, ale ona mi řekla, že se v tom nevyzná také a že je tady nová, tak ať se nezlobím. Nezlobil jsem se. Také jsem v něčem nový a vím, jaké to je, takže jsem musel jít do lékárny, kde se mě naštěstí ujala paní magistra a vysvětlila mi, co pro mě bude z jejího pohledu nejlepší. Plácli jsme si, já přišel o hrozně moc peněz a cestou domů mám o čem přemýšlet, ale na prvních pár týdnů bych měl mít potravinovou a odpadní situaci vyřešenou.
Elena mi doporučila, abych si pořídil stejný vozík, jako mají v porodnici. Dá se pronajmout na prvních pár měsíců i s monitorem dechu, pokud mám strach ze syndromu umrtí novorozence. Musel jsem si vyhledat co to je a řekl jsem jí, že z toho samozřejmě strach mám, když to vidím, ale že to není nic nového, protože poslední dny mám strach neustále, takže to pro mě není nic nového. Její nápad jsem nicméně vyhodnotil jako kvalitní a vozík jsem si pronajal, protože je to pro mě alespoň nějaká kotva v tomto nepřehledném novém světě. Tenhle vozík znám, trochu to s ním už umím a nějakým zvráceným způsobem mi dodává pocit bezpečí, možná proto, že jsem se s ním seznámil v nemocnici. Je to blbost, já vím, ale veškeré naše emocionální vazby vznikají nesmyslným způsobem. Svět je komplikované místo a tento vozík, je můj kotevní bod.
Vybavil jsem si přebalovací pult podle rad žen z internetu a celé místo teď víc než cokoliv jiného připomíná polštáři masivně obložený bunkr, ke kterému se skoro nedokážu dostat. Je možné, že to lidé na internetu trochu s tou bezpečností přehánějí? Zdá se mi to přece jen trochu nadsazené, tak jsem raději většinu zábran odstranil a budu spoléhat na to, že mám ještě docela solidní reflexy a s novorozencem se v souboji o pád z přebalováku dokážu prosadit. Sedím v pokojíku, který je stroze vybavený tím nejnutnějším a uprostřed stojí zaparkovaný fialový vozík s plastovou vaničkou. Celé to vypadá trochu neutěšeně v šedém soumraku upršeného dne. Přemýšlím, jak to vylepšit, aby se tu cítila dobře. Budu na to mít dost času, stejně teď stráví většinu času ve vozíku a navíc, pokud se nemýlím vidí úplné prd. Estetice se začneme tedy věnovat, až to bude dávat smysl. Máme jiné problémy, které nás čekají. Musíme se společně osamostatnit. Už zítra.
