Článek
Dnes si vezu Julii domů z porodnice. Je to zvláštní pocit, vzhledem k situaci, ve které jsem se ocitl. Mám radost, zároveň jsem smutný, protože Erika je mrtvá, navíc mám obavy z toho, co přijde, protože jsem se sice snažil připravit, ale teď už je to naostro. K tomu všemu jsem vyděšený k smrti, protože jsem si prakticky jistý, že tu malou hřejivou hromádku zabiju svou naprostou neschopností se o ni postarat. Ráno jsem se probudil propocený a s bolestí hlavy. Je to patrně migréna, kterou se snažím naladit na svou roli matky. Vyhledal jsem si brufen a než jsem ho spolkl, vyděsil jsem se, aby mě to nějak nezfetovalo, což si nemůžu přece dovolit ve chvíli, kdy jedu do porodnice. Nevzal jsem si ho. Nasedl jsem do vozu a vyrazil hustým ranním provozem k porodnici.
Část neklidné noci jsem strávil na internetu vyhledáváním informací na serverech, které jsou k tomu určeny. Jestli jsem v něčem docela dobrý, je to určitý analytický přístup k vyhodnocování informací. Bohužel se ukázalo, že obsah, který jsem našel se zanalyzovat moc nedá, protože veškeré rodičovské a hlavně maminkovské diskuze obsahují zpravidla velmi protichůdné informace. Jakékoliv téma, které jsem se snažil osvojit se ukázalo být jablkem sváru většinou mezi ženami a výsledkem diskuze byla buď změť podivných zdrobnělin, které mi zamotaly mozek nebo hádka, která končila argumentem Já jsem matka, kdo je víc. Podařilo se mi vyhodnotit, že ve většině diskuzí se pohybuje jakási organizovaná skupina žen, která poměrně drsným způsobem poučuje ty ostatní a s nikým si moc neberou servítky, i když je to celé obaleno do smajlíků a podivných slovních útvarů. Je to jakási Mamfie, která hlídkuje na každém serveru u každého tématu a s tou bych se nerad zapletl.
Julii mi přinesla zdravotní sestřička Ida. Ukázala mi, jak ji správně umístit do zavinovačky a řekla mi, že mám čas dvě hodiny do dalšího krmení a jestli vím jak na to. Samozřejmě, že vím jak na to, ale jak to udělám, to teda nevím, už jen teď, když to řekla, rozklepala se mi kolena. Podepsal jsem dokumentaci, že jsem dítě přebral v pořádku, převzal zdravotní průkaz dítěte a paní Ida mi řekla, že mě bude určitě bude kontaktovat někdo ze sociální péče. Usmála se a nazdar. Držím v náručí Julii v zavinovačce. Odteď je to na mně. Tedy, na nás, pronesl jsem k Julii. Umístil jsem ji do vajíčka a chvíli nad ní stál. Je tak mrňavá. A spí jako dudek. Toho bych měl využít.
Nikdy jsem si neuvědomil, jak extrémně je na silnicích nebezpečno. Lidi jezdí jako úplná hovada a kolem mě náhle vypuklo hotové inferno. Nikdy jsem to takhle neviděl, řekl bych, že jsem dokonce sám byl součástí toho smrtelného chaosu, ve kterém se teď pohybuji hluboko pod hranicí rychlostního limitu. Copak si ti blbci neuvědomujou, že vezu úplně miniaturní dítě? Domů jsem dojel stylem osmdesátileté tety na výletě a způsobil pár řidičům infarktový stav, kdy se mě ti šílenci snažili předjet v hustém provozu a doprovázeli to pozdravem klaksonu, abych dojel domů bezpečně a někteří na mě dokonce i vesele zamávali prostředníčkem. Se nepo…, teda nezblázněj, prohlásil jsem a hned jsem ztichl. Snad to Julie neslyšela. Začít takovým přístupem, to by nešlo. „Zapomeň to!“ Prohodil jsem přes rameno.
Vynesl jsem Julii do bytu jako kdybych nesl aktivovanou jadernou pumu, která může kdykoliv explodovat. Opatrně jsem zavřel dveře a položil vajíčko s Julií na gauč. Otevřela oči. Krve by se ve mně nedořezal. Co teď? Roztržitě jsem se postavil a zamával jí. „Ahoj…“ řekl jsem, protože mě nenapadlo nic blbějšího. Julie na to nic. Něco potichu zažbrblala. Napadlo mě, že bych jí mohl udělat takovou malou prohlídku po bytě. Vzal jsem ji opatrně do náruče a ukázal jí všechno, co by ji mohlo zajímat. Zaujal jí vozík s postýlkou, což jsem si vyložil jako znamení a položil ji do vystlané postýlky pod kterou jsem aktivoval monitor dechu. Teď spí. A mně se klepou ruce.
Potřebuju plán. To mi jde a ve chvíli, kdy mám před sebou jasně dané úkoly, dokážu je plnit. Sedl jsem si ke stolu a sepsal vše důležité do bodů, které mi snad pomůžou přežít první dny. Dost jsem se zapotil u dávkování mléka. Informace se rozcházejí. Co když jí ho rozmíchám moc? Ublíží jí to? Ucpe se? Vůbec netuším. Mamfie je v tomto bodu velmi striktní. Uprostřed práce mi zavolala matka Eriky. Řekl jsem jí, že mě moc mrzí, co se stalo a ona se mě ptala, jak dlouho jsme se znali s Erikou a jaká byla, protože ona s ní nehovořila dlouhé roky. Neptal jsem se proč, protože mi to v tu chvíli připadalo nepatřičné. Sdělila mi, že o péči dítěte nemají s manželem zájem, protože situace stejně dospěla do tragického konce a oni nejsou v situaci, kdy měli potřebu vídat Eriky dítě. Úplně stačí, že musí zařídit úkony spojené s umrtím. Problém bude s dědictvím, protože Julie na něj má nárok, ale bylo by prý nejlepší, kdyby se ho vzdala. Řekl jsem jí, že si nejsem jistý, jak by to měla udělat, ale že se na to budu informovat a pokud jde o mě, tak s jejich nabídkou samozřejmě souhlasím, pokud si to přejí. Přišlo mi to dost přes čáru a bylo mi nepříjemné rozhodovat něco za Julii, ale neměl jsem v tu chvíli na výběr a ukončil nepříjemný hovor, který mi zvedl adrenalin. Co to mělo bejt? Nemohl jsem však špačkovat dlouho, protože Julie začala plakat.
Vyndal jsem jí z postýlky. Je to tady. Moje první akce s plenkou. Položil jsem malé tělíčko na zábranami opatřený pult a pustil se do deratizace zadku. Julie patrně pochopila, že jsem nervózní víc než ona, a tak drží jako hluchej dveře. Děkuju ti. V tu chvíli místnost rozsekl zvuk alarmu. Zpanikařil jsem. Co se stalo? Do prčic, začal pípat monitor dechu, protože jsem ho nevypnul. Vrhl jsem se k pojízdné postýlce, jednu ruku nataženou, aby mi Julie neseskočila z pultu, jak mě varovali a druhou rukou se snažím zbavit hrozného zvuku, což se mi po chvíli zmateného šmátrání podařilo. Očistil jsem zadek, namazal sudokrémem a položil si Julii na hrudník. Jsem zpocený až na zadku. zpocená hlava mě svědí jako čert. Přiložil jsem Julii k puse lahvičku s mlékem. Je teplé, ale nevím, jestli správně, na tohle nebyl čas. Drobná hlavička chvíli bojovala s gumovým cecíkem, který jsem si přistrčil do míst, kde mám sám bradavku a najednou se přichytila. Neumíte si představit, jakou jsem pocítil úlevu.
Ležím na gauči, lahvičku položenou na zemi a na hrudníku mi leží Julie, která okamžitě po jídle, jakmile se mi jí podařilo odříhnout, znovu usnula. Bylo toho na ni moc. A na mě taky. Další tři hodiny budeme tady. Pak se uvidí. Můj svět se právě smrskl do velikosti jednoho malého tvora, který se vyhřívá na mém hrudníku. A je to velký svět.
