Článek
Zavolala mi starostka obce na okraji šumavského hvozdu, kde žije můj otec. Omluvila se mi, že mě obtěžuje, ale potřebuje, abych okamžitě přijel, protože můj otec chodí nahý po obci a obtěžuje lidi nadávkami. Řekl jsem jí, že to je divné. Že ta první část na mého otce nesedí, ale ta druhá docela jo. Starostka mi řekla, že si se mnou potřebuje promluvit, protože otcovo chování je nepředvídatelné a není to poprvé, co si na něj někdo stěžoval a abych přijel.
Vysvětlil jsem jí, že se svým otcem máme vztahy na bodě mrazu a i kdyby se vykakal na obecním úřadě na podlahu, bylo by mi to jedno. Navíc se musím starat o svou novorozenou dceru, protože jí zemřela matka při porodu a tím jsem starostku záměrně uzemnil, aby mi dala pokoj. Ale nedala.
Jedeme s Julií na náš první roadtrip. První část cesty prořvala, protože se dožadovala mé přítomnosti, ale já se musel věnovat řízení, takže se uplakala ke spánku a teď už pochrupuje jako dudek. O dvě hodiny později jsem zastavil před domem, kde žije můj otec. Zanedbaný dům, ze kterého už opadává omítka a plot stojí nakřivo. Vypadá to, jako kdyby se o něj někdo opřel. Sedím v autě a nevím co dělat. Buší mi srdce, protože tohle je poslední místo na planetě, hned po Jemenu, kde bych chtěl být.
Hovořil jsem s paní starostkou na radnici a ta mi vysvětlila, že má pocit, že můj otec zřejmě trpí nějakou formou demence. Jeden den je v pohodě a pak zas není. Už několikrát ho potkala ve vesnici, jak se motá od ničeho k ničemu a neví, jak se tam ocitl. Chtěla po mně, abych se o něj postaral. Zavrtěl jsem hlavou, protože ta žena vůbec netuší, o co mě žádá.
Vytáhl jsem Julii ve vajíčku ven a je mi proti srsti ji vůbec brát dovnitř, ale nemám ji kde nechat. Musí toho být svědkem. Naštěstí zatím spí. Branka je otevřená a tak jsem zaklepal na dveře a čekal, než stanu tváří v tvář člověku, který mi od mého útlého dětství neustále jen ubližoval. Otevřel dveře a já jsem cítil, jak ve mně škublo. Jsem už dospělý chlap a upřímně jsem docela v kondici, ale stejně jsem strnul jako ten malý kluk, na kterého kdysi dávno poprvé dopadla pěst, která mě srazila k zemi a navždy mi převrátila život vzhůru nohama. „Ahoj tati.“
Otec se nakvašeně rozhlédl a zeptal se mě, co tam dělám. Řekl jsem mu, že jedu náhodou okolo a tak jsem si řekl, že se zastavím. Přece jen jsme se dlouho neviděli. Otec pokrčil rameny a odešel dovnitř a já se vydal za ním. Uvnitř domu to smrdí. Smrtpuch. Takový ten pach nemytých věcí a lidí. Odložil jsem Julii na sedačku v obývacím pokoji, který je plný věcí. Co to proboha blbne? Všude jsou ve sloupcích na zemi vyskládané knihy, krabice od pizzy, plechovky a lahve od piva. Smrdí to tu zatuchlinou a v televizi o něčem hovoří Ray Koranteng.
Otec mi přinesl kávu a řekl mi, že jestli po něm chci, aby se díval na to dítě, tak ať si to nechám od cesty, protože je mu moje dítě jedno a to, že jsem si podělal život, je můj problém. Ať se klidně seberu a táhnu zase do Prahy. Všechno jsem to přeběhl jako partyzán zmrzlou řeku. Vysvětlil jsem mu, že by si měl zajít k doktorovi, protože starostka má obavu o jeho zdraví a já také, i když to nebyla úplně pravda. On mi řekl, že mi do jeho zdraví nic není a že si bude dělat co chce a kdy chce. Zeptal jsem se ho, proč tu má takový bordel a on se rozhlédl kolem sebe a na malou chvíli jsem měl pocit, že ho to samotného překvapilo a teď si uvědomil, že je něco špatně. Byl to jen mžik. Rozčílilo ho to a zvedl se na nohy a vrhl se ke mně a chytil mě pod krkem. Tak jako už to udělal mnohokrát před tím. Všechno se mi to vybavilo. Zlomená ruka, hodiny, které jsem trávil zavřený ve sklepě. Neustálé modřiny na rukou, kterýma jsem se bránil jako malý kluk. Přeražená čelist, pohmožděná záda, zlomený malíček. To je jen malý výčet darů, které mi otec za svůj život dal a teď chtěl přidat další.
Zvedl jsem se na nohy, chytil ho za ruce a strhl je ze svého krku. Odstrčil jsem ho až upadl na křeslo. Stoupl jsem si nad něj a přísahám, že jsem ho chtěl udeřit do obličeje, ale pak jsem si všiml vajíčka, ve kterém leží malá Julie, která legračně šermuje ručkama. Zastyděl jsem se, narovnal se, popadl vajíčko a odešel pryč. Otec zůstal sedět na křesle uprostřed zpustošené místnosti.
Do auta mi volala paní starostka, která chtěla vědět, co budu dělat. Řekl jsem jí, že nic. Že dnes to bylo naposledy, co jsem tam byl a je mi jedno, co s tím starým chlapem bude a že si nepřeju, aby mi volala, protože jí s tím problémem nemohu pomoci. Potvrdil jsem jí, že je něco v nepořádku, protože otec začíná hromadit věci a je trochu zmatený. Může to znamenat cokoliv, ale patrně se to bude zhoršovat.
Cestou domů jsem přemýšlel nad všemi lidmi, kteří neměli snadné dětství. Jak moc je to nespravedlivé, když vás jako slabšího někdo může týrat a ubližovat a nemít přitom žádnou zodpovědnost. Jak může někdo vztáhnout ruku na dítě? Jako kdybych já snad udeřil Julii. Je to něco nepředstavitelného, zbabělého a odporného. A přesto se to neustále děje. Nechápu, proč jsem tam vůbec jel. Co jsem čekal? I po všech těch letech jsem byl tak hloupý, že jsem snad měl pocit, že se změní? Že bych mu ještě pomohl?
Ten večer jsem si vzal Julii k sobě do postele. Potřeboval jsem ji mít na blízku, potřeboval jsem se dotýkat její ruky a nožky, abych věděl, že tam je, že dýchá a spokojeně spí. Jsem momentálně jediný člověk, kterého má a na kterého se může aspoň trochu spolehnout. Nesmím ji zklamat. Jediné co vím je, že nikdy v životě nechci být jako je můj otec. A došlo mi, že je to asi nejsmutnější věc, ke které se může chlap a syn dopracovat.
