Článek
Jsou tři hodiny ráno a já jsem ještě pořád v nemocnici. Situace je pro mě dost nepřehledná, protože vůbec nechápu, co se vlastně stalo a proč, ale uvědomuju si, že jsem v pěkném průšvihu. Posadili mě do prázdné ordinace na porodním patře a čekám. Je zvláštní, jak se čas dokáže vléct, když vás osud dostane pod tlak. Co budu dělat? Jak to budu dělat? Na tuhle situaci nejsem nijak připraven a teď tu jen tak sedím a zírám na prázdnou židli u stolu v syrově nasvícené místnosti.
Přišla za mnou žena ve středním věku, posadila se na volnou židli u stolu a vysvětlila mi, že je sociální pracovnice, která se mnou musí probrat kroky, které budou následovat. Vzhledem k tomu, že jsem uvedený v rodném listě dítěte jako otec, mi bude automaticky dítě svěřeno do péče. Je to prý jen formalita, kterou snadno vyřešíme. Důležité pro ni bylo zjistit, zda jsem neutrpěl šok, protože je to v takových chvílích obvyklé. Jasně, že jsem utrpěl šok a moje tělo se momentálně vzpírá jakékoliv aktivitě, protože si neumí poradit s ničím, co se v posledních hodinách událo. Odpověděl jsem, že jsem schopný dítě převzít do péče. Ukázalo se, že byt, ve kterém jsme společně s Erikou bydleli, bude problém, protože nájemní smlouva byla napsána na ni. Ani nevím, proč jsme to tak už udělali, ale sociální pracovnice mi sdělila, že v tom bytě s dítětem být nemohu a musím mít svůj vlastní, protože jinak by muselo být dítě svěřeno do péče organizace OSPOD a věci by se patrně značně zkomplikovaly. Pokýval jsem hlavou, aby viděla, že tomu rozumím a všiml jsem si, že ve mně patrně nemá příliš velkou důvěru. Nedivím se jí. Také ji nemám. Vysvětlila mi, že Julie bude umístěna na JIP v inkubátoru minimálně tři dny, takže mám nějaký čas na to, abych situaci vyřešil. Řekl jsem jí, že to chápu a jestli ode mě potřebuje ještě něco dalšího. Když jsme se dohodli, že ji kontaktuji následující den, rozloučili jsme se.
Julii jsem neviděl. Prý možná zítra, ale to se nedá říct. Opustil jsem nemocnici, nasedl do vymrzlého vozu a seděl v něm ještě hodinu, abych si v hlavě utřídil myšlenky, které se mi neklidně honily hlavou. Jsem v jádru velmi praktický člověk, ale momentálně jsme se ocitl ve víru nepravděpodobných událostí, které mají dost složité řešení. Nastartoval jsem a odjel do prázdného bytu.
Probudil jsem se ráno na gauči. Bolelo mě celé tělo a hlava mi třeštila jako popraskaná váza. Všechno v bytě mi připomíná Eriku. Je tady všude v každé drobnosti, které jsou náhle podivně osamělé. Nikomu jsem nedal vědět, že jsme včera odjeli do porodnice. Přátelům jsem to nepsal, protože mi to připadalo nepatřičné a můj telefon jen osaměle mlčí. Po několika hodinách jsem se trochu vzpamatoval a uvědomil si, že své problémy budu muset začít řešit s racionálním pohledem na věc. Tady zůstat nemůžeme. Musím najít byt. Možná mi jen upraví nájemní smlouvu. To by mohlo být ono. Co mám dělat s postýlkou a všemi věcmi, které jsme společně nakoupili, ještě když byla Erika naživu? Můžu si je vzít? Můžu je odvézt? A co budu dělat se zbytkem?
Odešel jsem pryč. Nemohl jsem v tom prostoru být, nedalo se tam přemýšlet. Posadil jsem se do kavárny jednoho globálního řetězce, kde mi baristka popřála hezký den, což mi připadalo v tu chvíli docela absurdní. Nemohla za to. Neví o mě nic a dělá jen svou práci. Posadil jsem se ke skleněné výloze, za kterou proudil anonymní dav do metra a ven. Kontaktoval jsem nájemce našeho bytu a oznámil mu, že Erika zemřela. Nájemce nevěděl, co na to říct, což celkem chápu a nakonec mi oznámil, že nastává tříměsíční výpovědní lhůta a ty další tři měsíce bohužel musíme, tedy musím uhradit. Nájemné i přes tragickou situaci odpustit nemůže. Neměl jsem mu to za zlé. Byznys je byznys. Zeptal jsem se ho, jestli by nemohl smlouvu jen přepsat na mě. Vysvětlil mi, že za stávajících okolností to nebude bohužel možné. Myslel tím, že zůstanu na placení nájmu sám s novorozeným dítětem jako vdovec a on vůbec neví, co se mnou bude a jak to vůbec zvládnu. Žádný risk. Styděl jsem se za to, že jsem se ho ještě jednou pokusil přesvědčit, aby mi pomohl, ale on mi řekl, že to bohužel nejde. Zavěsil jsem.
Kde na to všechno vezmu. Nevím jak vy, ale já nemám neustále na účtu sto tisíc pro případ, že by se přihodilo něco nepříjemného a já musel platit dva nájmy najednou a ještě bezpochyby zaplatit kauci a spoustu dalších věcí. Tak daleko jsem se ve svém životě ještě nedostal. Podíval jsem se na účet. Devět tisíc korun. A zítra musím jít do práce. Když tam chodit nebudu, Karla to nepotěší. Musím mu zavolat a zkusit se s ním nějak dohodnout. Je to solidní chlap, táta od velké rodiny a stavař, který se mnou vždycky jednal fér. Určitě mě pochopí.
Ponořil jsem se do hledání bytu. Byl to pro mě první logický krok, se kterým jsem si uměl poradit a zkontaktoval jsem několik nabídek, které na mě působily solidním dojmem. Teď jen tak sedím a čekám na odpověď. Došlo mi, že tohle se může klidně táhnout týdny. Já týdny nemám. Jestli to nevyřeším, přijde OSPOD. Co bych dělal? Jakmile se kola systému roztočí, podle mého názoru by se všechno mnohem více zkomplikovalo. Nebylo by to vlastně jednodušší? Vždyť já se sám nedokážu postarat o dítě. Nevím o tom nic. Nikdy jsem to nedělal a jsem v situaci, která je dost složitá. Možná by to pro mě mohlo být řešení a co přijde dál, by se ukázalo. Tuto variantu jsem ale záhy zavrhl, protože mi nepřipadala ani trochu správná a sám sebe jsem obvinil ze srabství, že jsem nad tím vůbec mohl přemýšlet, ale nesuďte mě, nebylo to nic osobního. Ani nemohlo, protože osobní to teprve začne být. Stalo se to vůbec? Z letargie mě vytrhlo oznámení o doručeném e-mailu od majitelky bytu, která mě pozvala na hromadnou prohlídku s dalšími zájemci a zmínila obálkovou metodu. Tohle nebude jednoduché, došlo mi.
Odpoledne jsem už znovu seděl v nemocnici se sociální pracovnicí, které jsem řekl, že aktivně hledám bydlení, abych si mohl dítě převzít. Žena se mě zeptala, zda v něm budu mít odpovídající vybavení pro péči o dítě. Co jí na to mám říct? Jak to mám kruci vědět, když ještě ani ten byt nemám? Řekl jsem, že to zařídím. Nerad si vymýšlím a vždycky jsem věřil, že je lepší říkat věci tak, jak jsou, ale někdy tomu tak není, protože mi paní vysvětlila, že bude patrně lepší, když to někdo přijde zkontrolovat, aby se neukázalo, že si třeba nevymýšlím, což mě zarazilo, protože jsem neměl v úmyslu nijak lhát, ale způsobil jsem zřejmě nechtěně to, že ke mně vznikla nedůvěra. Atmosféra se velmi rapidně změnila a sociální pracovnice mi řekla, že bude muset přezkoumat, jestli jsem schopen se o své dítě postarat. Nechápal jsem proč, protože jsem jí k takovému jednání nezavdal jediný důvod. Svou situaci řeším, dělám praktické kroky a neviděl jsem žádný důvod k takovému jednání a svou obavu jsem i vyjádřil. Sociální pracovnice mi řekla, že dělá jen svou práci a doporučila mi, abych se na vše, co přijde, pečlivě připravil. To se snadno řekne. Poděkoval jsem (nevím za co) a odešel.
Ošetřující lékařka mi ten den dovolila jít se podívat na dítě. Oblékl jsem si ochranný oděv a odvedli mě k inkubátoru. Uvnitř leželo drobné tělíčko mé novorozené dcery Julie. Malinká duše, která právě přišla na svět a ještě moc nechápe, co všechno ji čeká. Je zdravá, má se k světu a na hlavě se jí kroutí chomáček světlých vlasů. Ještě nikdy jsem neviděl tak malou ruku. Tak bezbranného tvora, který je zcela odkázaný na cizí pomoc. Na mě. Stojím před inkubátorem, který nás od sebe odděluje a třesou se mi svaly na nohou. Snažím se je ovládnout, protože mám strach, že to lékařka uvidí a že to bude znamenat další zhoršení mé rodičovské bonity. Nervózně jsem přešlápl na druhou nohu. Julie na chvíli otevřela oči. Zamrkala a já měl pocit, jako kdyby snad cítila, že přišel někdo, kdo k ní patří, protože se na jeden prchavý malý okamžik drobně usmála. Pak jen pomaličku zavřela oči a znovu usnula spánkem spravedlivých. Pamatuju si tu chvíli do posledního detailu. V tu chvíli jsem byl ztracen. Mám dceru. Julii. A udělám všechno proto, abych se o ní řádně postaral. Jsem totiž její táta.
