Článek
Nemocnice mi odmítla sdělit příčinu smrti Eriky. Jsem sice otec, ale nebyli jsme svoji a to je z právního hlediska problém, sdělila mi stroze doktorka a později i sociální pracovnice Romana, která mě má na starosti a která je ze mě dost unavená nebo to aspoň tak vypadá, protože neustále zívá a na moje dotazy odpovídá takovým tím způsobem, jako když jsem byl malé dítě a ptal jsem se otce, o čem je ten film v televizi, protože jsem tomu moc nerozuměl a chtěl jsem, aby mě do toho zasvětil.
Ten mi pokaždé jen řekl, že vidí to co já a ať už dám konečně pokoj, jinak půjdu do pokoje, protože mu lezu na nervy. Romana mi vysvětlila, že pokud mám další dotazy ke smrti své partnerky, můžu se zeptat jejích rodičů, kterým sdělena bude, nebo se obrátit na soud. Navíc toho má, jak prý vidím, na stole celou hromadu, tak by bylo dobré, kdybych už s tím přestal, zívla si. Pochopil jsem to už napodruhé, nevím, proč to pořád dělá. Jediné, co mi může mezi čtyřma očima říci, že to bylo velmi náhlé. Její tělo špatně reagovalo na porod. A to bylo všechno. Zív. Pokrčil jsem rameny, protože jsem nevěděl, co na to mám říct.
Porodní asistentka Elena sice není z Čech, ale chová se ke mně o poznání přívětivěji, což je vpravdě osvěžující. Já sám jsem na tom tak, že nevím, jestli mám skočit pod metro nebo pod peřinu, a tak jsem rád, že mám chvíli na oddych, i když je Elena mým hlavním důvodem k ještě většímu stresu. Vysvětluje mi to nejzákladnější, k čemu jsem se já před porodem vůbec nedostal, protože nikdo nepředpokládal, že to budu potřebovat.
V ideálním případě bych se chytil za pochodu, ale teď bude záležet jen na mně, co se bude dít a nebude to jednoduché. Nevnímejte mě špatně. Vím, že existuje mnoho žen, které vychovávají dítě nebo dokonce děti samy a nikdo jim nepomáhá nebo je k tomu všemu ještě třeba někdo mlátí nebo psychicky týrá, takže se nepovažuju za žádného chudáčka, který zažívá něco, za co by měl být postaven na piedestal. Vůbec ne.
Mám o sobě velmi zásadní pochybnosti skoro ve všech aspektech svého života a ženy matky v zásadě obdivuju, i když se jim posmívám, stejně jako půlka republiky, když dojde na citáty z mimibazaru. Já jsem ve stejné situaci. Jsem na to sám. A ještě ke všemu jsem chlap, který si to vždycky vyžere, protože nikdy nebude máma, která tomu rozumí a nikdy nebude žena, která vše zvládá sama. Jsem chlap, mám si poradit a hotovo a to mě děsí a ještě ke všemu se musím postarat o holku.
Pomrkává na mě z kovového fialového vozíku, uložena v plastové vaničce na dečce, která monitoruje její dech a na hlavě má naraženou fialovou růžovou pruhovanou čepičku. Julie vypadá trochu jako Kuato, pokud jste viděli někdy Total Recall s Arnoldem Schwarzeneggerem, kdy ten scvrklý kožnatý rebel vylezl jednomu rebelovi z Marsu z břicha. Viděl jsem kdysi někde animatronickou loutku té postavičky ve videu z natáčení a ty pohyby, které to dělalo jsou podobné těm, které teď dělá Julie. Usmál jsem se. Elena se mě zeptala, čemu se směju, ale já jí jen řekl, že jsem si na něco vzpomněl, protože by asi můj postřeh neocenila. Místo toho mi vrazila do ruky plenu a vyslala mě na první setkání s Juliiným zadkem.
Julie je tak drobounká. Je menší než kuře z Billy. Vůbec nevím, jak s ní manipulovat. Drhnul jsem si ruce hodinu, ale stejně vidím, jak je mám poškrábané od práce a velké tak, že jí snad ty malé nožičky rozmačkám. Zacházím s ní jako s odjištěnou neutronovou bombou, což Elenu pobavilo a vysvětlila mi, že se s tím rozhodně nemusím párat, že Julie není žádný brabenček a že je bytelná dost na to, aby se s ní zacházelo jako s člověkem.
Odstranil jsem plenu, stejně si ale počínám obezřetně, protože Eleně moc nevěřím. Tam odkud je je všechno drsnější než tady u nás, aspoň myslím a já si budu raději dávat pozor. Zarazil jsem se. V pleně je něco černého. Vypadá to jako ztuhlá láva. „Proboha… Nádor!“ Vytřeštil jsem oči a namířil plenu na Elenu a požádal jí, abychom zavolali doktora, protože jsem už něco v životě zažil a takhle hovno rozhodně nevypadá.
Julie je v nebezpečí a mně se nahrnula krev do spánků. Elena se mě zeptala, jestli se mi chce omdlít, což jsem popřel, i když to byla pravda, a pak mi řekla, že je to v pořádku, protože to hovno je smolka a je to tak správně. Prvních pár dní bude hovínko vypadat jako černý hlen z jiné planety, a pak se to změní na to, co znám a nebude to vypadat jako exkrement ostravského horníka. Jak to mám asi vědět? Mohla mě aspoň varovat. Jestli to takhle půjde dál, mám se na co těšit.
Otřel jsem si pot z čela, dokončil přebalování, namazal Julii, kterou moje nemotornost rozmrzela natolik, že se dala do pláče. Elena mi řekla, že krmení si zkusíme zítra, že se o ni teď postará, protože jsem bledý jako mnichovský štuk a bude lepší, když se na to vyspím. Poděkoval jsem jí a řekla mi, že to zvládnu. Má ve mně zjevně více důvěry než já sám. Osaměl jsem. Sterilní vykachlíkovaná místnost voní dezinfekcí a já se posadil jsem se na osamělou židli a prohlížím si své ruce. Jsou velké, poničené fyzickou prací a budou se muset naučit filigránské práci s Kuatem.
Odjel jsem zpátky do bytu. Cestou jsem si v knihkupectví pořídil jednu knihu o rodičovství, kterou jsem vyhodnotil jako nejlepší společně s prodavačkou, která má děti tři a řekla mi, že žádnou knížku nepotřebujeme, že si to sedne samo a za pár let se tomu budeme smát. Nechtěl jsem jí vysvětlovat, v jaké jsem situaci, tak jsem se jen divně zubil a ona mi nakonec doporučila tuhle, protože je od ženský, která to má v hlavě v pořádku. Tak si ji vezu domů a doufám, že to má ta ženská v hlavě v pořádku a já vykročím správným směrem.
Já vím, většina z vás má tyhle věci dávno za sebou nebo před sebou a je vám to jedno, ale ve chvíli, kdy se vezete v rychlíku neznámo kam a nemáte se s kým poradit, s kým sdílet věci, kterým nerozumíte a kterých se bojíte, není to snadná věc. Otevřel jsem si pivo, rozsvítil lampičku, posadil se do křesla, ze stolku odklidil Orwellovu knihu 1984, ke které se rád vracím a začetl se do knížky o tom, jak se starat o novorozeně od ženy, která to má snad v hlavě v pořádku.
Zítra musím říct Karlovi, že půjdu na mateřskou dovolenou. Podle mě se tím situace vyřeší, protože mě můj šéf zabije.
