Článek
Jsem v háji. Dalo se to čekat. Vůbec nevím co budu dělat, ale popořádku. Máme za sebou s Julií týden společného soužití, který teď můžu vyhodnotit. Je nutné říci, že Julie je z naší dvojice rozhodně ta šikovnější. Patrně usoudila, že se mnou budou jenom samé problémy, a tak se snaží co to jde, aby mi nekomplikovala život víc, než je potřeba. Zajímalo by mě, jestli vycítila, že je její matka mrtvá. Věřím instinktům a možná to ten malý drobek nějak tuší, že se o něj místo maminky stará nějaký chlupatý roztržitý ferda, který pořád jen lamentuje, padá mu pudr a manipuluje s ní jako jako kdyby držel v ruce konstrukci ze sirek.
Vymyslel jsem systém krmení, kdy si flašku přikládám na hruď k bradavce, abych přilákal predátora. Ukázalo se ale, že můj nápad má své mouchy. Přestal jsem s tím, protože Julie se několikrát přichytila místo na cumel na mou bradavku. Holky asi vědí, jaký to je, ale já jsem teda koukal jako Babiš na rozpočet. Jednak to bolí jako kráva a za druhé se ukázalo, že se Julie odmítá pustit. Zkroutil jsem se jako žížala a snažím se zbavit toho sacího červa, jehož dásně jsou tvrdé jako beton a neztratit přitom bradavku. Podařilo se mi to tak nějak napůl. Julie se rozplakala vzteky, že jsem jí odebral domnělý zdroj potravy a moje bradavka a její okolí je podrážděné tak, že si jí musím pořád drbat a tím je to ještě horší.
První dva dny jsem nespal a nespím doteď. Julie sice docela obstojně dodržuje ty doporučené tři hodiny mezi krmením, ale já jsem v noci zjistil, že nemohu usnout. Za prvé, dítě neustále vydává nějaké zvuky, které vysílají protichůdné signály. Chrčení, žbrblání, sípání, kručení. Vzhledem k tomu, že netuším, jestli je to známka spokojenosti nebo problému, neustále rozsvěcuji a zhasínám lampičku a kontroluju, jestli je všechno v pořádku. Ano je. Lehnu si a za minutu začne Julie vydávat jiný zvuk, který klidně může znamenat, že umírá, takže znovu rozsvítím. A tak je to pořád dokola. Když konečně nezvyklé zvuky ustaly, zjistil jsem, že ji neslyším. Nedýchá. Vyskočil jsem na nohy a rozsvítil. Přiložil jsem ucho k nosu. Dítě spí a dýchá. Akorát to není vůbec slyšet. Každou noc přebaluju a pokaždé zapomenu vypnout ten pitomej monitor dechu. Když se vám ve tři ráno spustí ten nelidský alarm, dovedete si představit, co to s vámi udělá. Po třech dnech jsem ho dal pryč. Julie vypadá, že se má k světu a já stejně nespím a kontroluju ji prakticky neustále, takže jsem funkci monitoru dechu převzal já.
Nikam nemůžu. Musím být pořád s ní, takže jediný člověk, se kterým se potkávám je řidič služby, která rozváží jídlo. Přistihl jsem se, že mám tendenci si s ním povídat. Aspoň dvě věty, tři, ale on je velmi pragmatický a moje nahrávky na rozhovor se od něj odrážejí jako od zdi. Asi se mu nelíbím nebo co. Tak si povídám s Julií. Hodně jí čtu, i když je na to ještě brzy, ale já mám pohádky také rád tak to ničemu nevadí. Čtu Ronju dceru loupežníka, a když už mě bolí oči, pustím jí nějakou klasickou hudbu nebo trochu rock and rollu. Ať má nějaký hezký základ, než se pustí do moderny. Smetana je fakt dobrej. Nikdy bych neřekl, že mě to tak dostane. Občas jí nechávám spát na hrudi a vydržím tak ležet nehybně celé odpoledne, zatímco si pro změnu čtu knížku pro sebe. Vybral jsem si Severní vody. Trocha ledové deprese mi přijde vhod. Jsem zvědavý, jak dlouho vydržím nespat. Teď se bojím usnout, i když vím, že už by to šlo, protože kdybych usnul tak budu spát jak zabitý a co kdyby mě Julie neprobudila. To by mohl být průšvih. Jak jste tohle řešili? Vůbec si s tím nevím rady.
V bytě je bordel jako v tanku, přes původní snahy udržet všechno pod kontrolou se mi to začíná vymykat z ruky. Zavolal jsem na Českou správu sociálního zabezpečení, abych se informoval, jak je na tom moje žádost o mateřskou dovolenou. Ten název je fakt trochu nevhodný. Ani jedno slovo nevystihuje ani vzdáleně to, co to doopravdy je, ale potřebuju to, takže nebudu nadávat. Paní Marie mi sdělila, že tam žádná taková žádost není, že ji patrně můj zaměstnavatel ještě neposlal. Trochu mě to vytočilo. Chápu, stavařům je u zadku nějaká mateřská, jsou to chlapi, který řeší důležitý věci, základy, druhou ligu ve fotbale nebo věkem zmítaný zadek Dary Rollins, ale já se bez toho neobejdu. Karel mi nebral telefon. Později mě začal vytípávat a nakonec si zablokoval moje číslo. Zavolal jsem to znovu paní Marii a ona se mě zeptala, jak se jmenuje ta společnost, pro kterou pracuju, že se na to zkusí podívat. Třeba je to jen nějaká formalita. Musím čekat.
Napadlo mě, že bych mohl vyrobit takový ten kolotoč nad postýlku, na kterém se otáčejí různé hračky. Díval jsem se na weby a skoro žádný se mi nelíbil. Samý plastový hnůj a esteticky je to doopravdy hrůza. Jedna z věcí, co umím je dřevo, tak proč nezabít trochu času něčím užitečným. Objednal jsem si překližku, dřevěné tyčky, tkalouny a pár drobných profilů a pustil jsem se ve volných chvílích do práce. Rád pracuju rukama. Líbí se mi, když něco vzniká tímto prostým pravěkým způsobem a pokaždé mě potěší, když do sebe dva dřevěné díly přesně zapadnou tak, jak jsem si to vymyslel. Ne, že by to bylo vždycky, tak dobrý zas nejsem, ale dřevěná tyč na stojanu stojí a na otočný kříž, který ještě sestrojím, pak už snadno zavěsím malé plyšové hračky, které se budou otáčet a snad časem způsobí Julii zábavu. Ale to dokončím až jindy, protože se probudil můj jediný zákazník a podle toho co cítím budu mít co dělat. Asi bude lepší, když půjdeme oba rovnou do vany.
Dalšího dne ráno mi zavolala paní Marie a sdělila mi, že si musím promluvit se svým zaměstnavatelem, protože nemám již půl roku zaplacené sociální a zdravotní pojištění. Ukázalo se, že nejsem sám, Karel má zřejmě finanční problémy, a tak přestal zaměstnancům platit tyto odvody, a kdybych nešel na mateřskou, ještě by se to nějaký čas vleklo. Zeptal jsem se Marie, co mám teď udělat. Prý se musím domluvit se zaměstnavatelem, aby dlužnou částku uhradil, nebo si můžu uhradit sám nedoplatek na zdravotním, což si musím ale zjistit jinde, tohle ona nedělá, ale dokud nepošle zaměstnavatel žádanku, tak žádné peníze stejně nedostanu. Zeptal jsem se jí, jak je tohle možné, že se na to nepřijde a na to mi řekla, že to tak je zkrátka v systému nastavené a dost blbě se s tím něco dělá. Třeba se to prý nějak vyřeší. Když jsem položil telefon, nakopl jsem vztekle stojan od dřevěného kolotoče a ten se rozlomil.
Jsou zase tři ráno. Julie spí a já sedím v kuchyni. Dívám se z okna do temnoty ulice. Jen osamělá pouliční lampa krájí tmu žlutým kuželem technického světla. Všechno to vypadalo docela nadějně. Měl jsem pocit, že po delší době získávám půdu pod nohama. Že to můžu zvládnout, pokud přijdu na to, jak se vyspat, ale teď jsem nahranej. Nemám známý, nemám finanční polštář a nemám čas na to, abych chodil bouchat Karlovi na dveře s holkou v kočárku. A venku začalo sněžit.
