Článek
Dveře se otevřely a dovnitř vpadl muž z ostrahy a ostrým hlasem mi přikázal, abych mu řekl, co tam dělám. Byl to takový starší zavalitý pán s vadou řeči, kterému chybí několik zubů a mnohem víc vlasů. Naštosovaný v uniformě na mě hledí jako na nějakého agresora. Řekl jsem mu že utírám bobíka a doporučil jsem mu, aby laskavě odešel, protože na přebalovacím pultu leží moje dcera a já bych byl nerad, aby mi ji tady očumoval v nedbalkách, protože to není ani trochu slušné.
Muž zbrunátněl a já mu na důkaz ukázal ubrousek plný žlutých exkrementů. Byl to stupeň ohrožení „teče to až na záda“ a s tím pořád ještě trochu bojuju, takže jsem dohněda nejen na rukou, ale také na mikině a kalhotách. Pán bez vlasů tváří v tvář výměškům ubral plyn a vysvětlil mi, že ho sem poslala nějaká žena, která mě viděla, jak odnáším plačící mimino na záchod a rozhodla se zakročit. Pokrčil jsem rameny, protože mě nenapadlo nic, co bych k tomu mohl říci, aniž bych spekuloval o lidské blbosti.
Muž se ze mě zeptal, jestli jsem otec dítěte a jestli to mohu nějak dokázat a kde je jeho matka, což mi popravdě trochu zvedlo mandle, tak jsem mu řekl, že ano, ukázal mu kartičku pojištěnce a svou občanku, i když jsem nemusel, a řekl jsem mu, že matka mé dcery je mrtvá a jestli okamžitě neodejde do pr-yč, zavolám policajty a řeknu jim, že okukuje nahaté slečny. Muž se nakonec omluvil a vypadnul s tím, že se nemám čemu divit a že mám být rád, že jsou lidi všímaví. Paní zkrátka došla logickou cestou k absurdnímu závěru. Nakopnul bych jí nejradši víte kam.
Nevím jestli mám být rád nebo ne. Skoro to vypadá, jako kdybych neměl právo dělat to, co dělají ženy, což je absurdní, protože to, co dělají, není žádný med. Pravdou je, že vypadám trochu jako zanedbaně. No, trochu víc. Neholil jsem se už pár týdnů, na hlavě mám s přivřenýma očima vrabčí hnízdo, boty si nezavazuju, a tak je mám nasazené halabala, protože je to praktické ve chvíli, kdy potřebuju mít Julii v ruce, jsem špinavý od bobků a také prakticky nespím. Navíc mám pod okem moncla jako Brno, protože jsem v noci, když se Julie rozplakala vyskočil z postele a narazil hlavou do kovového vozítka, ve kterém Julie spí a trefil jsem se přesně tak, aby to co nejvíc bolelo. Tuhle toaletu v nákupním centru jsem využil, stejně jako mnoho dalších, protože jsem teď s Julií neustále v pohybu, ale příště už mě tady neuvidí! Teda, ledaže by došlo k nehodě, samozřejmě.
Paní pediatrička, stará dáma, kterou jsem si vybral a která Julii akceptovala s tím, že jde za dva roky do důchodu, ale že si ji zatím vezme, se na mě pozorně zadívala, když si prohlížela mou dceru a zeptala se mě, jestli jsem v pořádku. Řekl jsem jí svůj příběh, protože to používám jako šokovou terapii a ona mi odpověděla, že bere zpět, že vypadám vlastně docela dobře. Stejně jako Julie. Ta je na tom ovšem o poznání lépe. Pupík se hojí, všechny orgány jsou prý na správném místě a vše jde podle stvořitelova plánu. Julie její nadšení nesdílí, protože už ji to na podložce nebaví a tak kvičí, aby ji ta divná teta, co se směje pozpátku, nechala na pokoji. Přebral jsem si ji do náruče a ona se uklidnila. Perfektní práce, Julie. To jsou body pro mě. Babka bude čumět.
Poslední týdny nemám na nic čas. Dny trávím s kočárem v ulicích a snažím se vyřešit problémy s mým mateřským příspěvkem. Karlova firma prý směřuje do konkurzu a nikdo neví, jak dlouho to potrvá a kdy se to vyřeší. Moje rodičovství zdá se položilo celou stavební firmu a spousta lidí bude bez práce a ještě ke všemu zjistí, že jim Karel způsobil nemalé problémy. Co nadělám? A ve firmě mi nemůžou přijít na jméno. Prodal jsem motorku. Byla to moje srdcová záležitost. Krásná Kawasaki W650 v modré barvě. Vlastně už veterán, ale vždy šlapala jako hodinky a navíc je zatraceně sexy. Byla. Staral jsem se o ni rád. Teď z ní budou plenky a mlíko. Nelituju toho. Jednou si ji zase koupím.
Každý den teď s Julií pořádám vyjížďky na úřad práce, abych si zajistil aspoň nějakou finanční pomoc, protože pracovat zatím nemůžu. Když jsme tam dorazili poprvé, nestačil jsem se divit, kolik lidí tam bylo. Maminek s dětmi, které řešily podobné věci jako já a každý ten příběh byl dost bolestivý. Naučil jsem se poslouchat, ani to nešlo jinak, ženský jsou hrozně ukecaný a říkal jsem si, že bych rozhodně nechtěl být v jejich kůži a nedošlo mi, že vlastně jsem.
Brodím se formuláři a žádostmi a celý ten systém je poměrně složitý, ale vzhledem k tomu, že nemám nic jiného na práci a mám rád smysl pro pořádek, docela se v tom začínám orientovat. Navíc mi Julie radí. Pokaždé jí doma formulář ukážu a ona něco zažbrblá. Jsme v tom společně, tak má právo vědět, co dělám. Většinu času ale spí, nebo se krmí. Naučil jsem se už správně pohybovat tak, aby si správně odříhla a už na to mám docela solidní grif.
Na usnutí teď funguje perfektně Beethoven nebo čerstvý vzduch, takže si občas zaparkuju před kavárnou, sednu si s kafem po větru a dám si jedno cigáro, abych vydržel vzhůru. Kruhy pod očima už slušně konkurují mému monoklu. Slečna Lída, baristka, se kterou se znám dlouho, mi řekla, že vypadám pod psa, že takhle si nikoho novýho nenajdu. Řekl jsem jí, že momentálně na nic takového nemám ani pomyšlení, protože naposled to dopadlo, jak dopadlo, a ještě mi pár let potrvá, než se z toho vzpamatuju. Lída mi řekla, že to není pravda a že uvidím, že si tu zanedbanou šlupku ze mě někdo oškrábe a stejně tomu neuteču. Je přehnaně pozitvní.
Píšu Julii deník. Snažím se do něj zaznamenat to, co se stalo a jaké konsekvence si to sebou nese. Píšu jí tam všechno, co cítím, jak ji vnímám a kdy si prdla a kdy se usmála. Věřím, že jednou jí ten text třeba pomůže, až se bude snažit zorientovat ve svém životě a bude vědět odkud přišla a proč jsem ji vedl nějakým směrem a jaké jsem k tomu měl důvody. Píšu rukou, protože je to takové víc osobní, ale také je to dost náročné na trpělivost. Je neuvěřitelné, jak moc jsem psaní odvykl. Došlo mi, že dnes už skoro nikdo nepíše rukou. Je to děsně nepraktické, zdlouhavé a člověk se musí navíc neustále soustředit.
Je to ohromný nezvyk a zároveň mám pocit, že po dlouhé době dělám něco opravdového. Něco, co má skutečnou hodnotu v tomto digitálním světě uniformity. Jsem zvědavý, jak dlouho to vydržím. A mám dobrou zprávu, aspoň nějakou. Dokončil jsem kolotoč nad postýlku. Zavěsil jsem na něj malé plyšové hračky, které jsem nakoupil v drogerii. Zvolil jsem kontrastní barvy, protože Julie stejně ještě vidí prd, ale tyhle šmouhy by jí mohly zajímat. Zdá se mi, že to funguje. Její očka těkají pod točícími se hračkami a miniaturní ručičky se na ně snaží dosáhnout jakoby se sápaly až snad až do vesmíru.
Večer jsem po delší době zavolal otci. Chtěl jsem se ho zeptat, jak se mu daří. Dělám to i přesto, že se ke mně vždycky choval hnusně, asi mám pocit, že se to jednoho dne nějak zlomí, i když vím, že ne, ale vysvětlujte to někomu, znáte to. Člověk může být jaký chce, stejně vždycky doufá, že ho jeho rodič někdy ocení. Řekl jsem mu, že se Julii daří dobře, že je šikovná a že jsem s ní doma a taky dělá neuvěřitelné pokroky.
Otec mi odpověděl, že je mu to putna, že jsem stejně jenom podělaná ostuda a teď se to navíc ukázalo, protože místo, abych byl chlap, jsem jako nějaká pipka doma s dítětem a že ze mě nakonec stejně bude určitě homouš a on to říkal odjakživa, a že se za mě stydí. Když utichl příval jeho nadávek a ponižování, zeptal jsem se ho, jestli něco nepotřebuje a on mi řekl, že potřebuje, abych mu dal svatej pokoj. Rozloučili jsem se bez rozloučení. Za ty roky jsem si na to už zvykl.
Jsem obouchaný zleva doprava a nic si z toho nedělám. Vytvořil jsem si kolem sebe docela tvrdou slupku, ale je pravdou, že tentokrát se mě to trochu dotklo. Ani ne tak kvůli mně, ale kvůli Julii. Ten malý drobek, který se vrtí v postýlce a možná sní svůj první opatrný sen mě dojímá a i když jsem vyčerpaný a vůbec nevím, co bude dál, jsem momentálně nejšťastnější otec na zemi. Ten večer jsem usnul na stole. Trochu šťastný a trochu ne.
