Článek
Když byl prvorozenému synovi rok, vrátila jsem se na částečný úvazek do práce v Dětském centru Teen Challenge. Především z tehdejších ekonomických důvodů, ale částečně nejspíš i proto, že patřím mezi tu skupinu maminek, kterým vyhovuje mít i v době rodičovské dovolené možnost pracovní realizace, opustit dům, vidět se s kolegy atd. A opět můžu říct, že jsem vděčná, že okolnosti bylo možné uspořádat tak, že to šlo. Pracovala jsem na odpoledních klubech pro školní děti a syna předávala manželovi, který měl většinou klasickou pracovní dobu 6-14. Než si ho vyzvedl, zůstával syn se mnou v klubu. Když se manžel zdržel v práci, nebo musel něco neodkladného zařídit, bylo to i na delší čas. Syn tak trávil čas v klubu s (převážně) romskými dětmi z ubytoven a celkově nefunkčního vyloučeného prostředí. Tehdy i teď po několika letech to vnímám jako jednoznačně pozitivní a přínosnou zkušenost.
Předně musím říct, že nikdy žádné dítě syna nenapadlo, fyzicky ani verbálně. Může to být tím, že byl zpočátku o hodně menší, věděly, že patří ke mně … je to ale tak. Spíše se našly vždy děti, které se k němu chovaly ochranitelsky, přiběhly mě upozornit, že třeba vešel do tělocvičny a mohl by dostat míčem. Vzpomínám si na komentář jedné známé: „Prosím tě, vy jste tam tak idealističtí a naivní! Nepustila bys toho malého taky třeba na ubytovnu, do té džungle, když tam má ty kamarády?!“
Ne, na ubytovnu bych synka nepustila (samotného). Ale klub je prostorem, který je hlídaný a dětem se věnují pracovníci, kteří předcházejí konfliktům, případně je řeší. Stejně jako třeba letní pobyty, tábory nebo fotbalový klub FC Titáni (https://medium.seznam.cz/clanek/teen-challenge-cr-zapas-o-nadeji-pribeh-fotbalovych-titanu-55406) – všude tam se snažíme aktivně vytvářet příležitosti, aby se romské (a další sociálně vyloučené děti) setkávaly s dětmi z majority. Nemusí se stát nejlepšími kamarády, ale můžou si spolu třeba zahrát fotbal, pravidla hry přece platí pro všechny stejně. Můžou se respektovat.
Syn v klubu osobně žádnou agresi nezažil, ale samozřejmě jí byl svědkem. Viděl děti, které se perou, jsou neklidné, dělá jim problém respektovat pravidla, zvládat emoce. Byly to děti hodně jiné, než on, a tak se hodně ptal. Mluvili jsme o tom, z jakého prostředí děti pochází, jak žijí, co jim schází.
Když bylo synovi mezi čtyřmi a pěti, uměl už číst a kamarádil se s romskou holčičkou, která nebyla starší, už chodila do školy a zatím jen namáhavě slabikovala. Navíc špatně vyslovovala. „Mami, jak to, že tak špatně čte, vždyť už chodí do druhé třídy! A proč tak špatně mluví, skoro jako nějaké miminko?“ Syn viděl svět přirozeně podle sebe. V klubu objevoval, že ne všechny děti jsou jako on – mají třeba nižší intelekt, jiný temperament, mnohem horší nebo žádnou péči (třeba k tomu, aby se naučily správně vyslovovat). Přesto je možné s nimi navázat kontakt a někdy i kamarádit. Jsou fajn. Učil se, že člověk si nemusí nechat líbit útok a má se bránit. A sám nemá na druhé útočit (ani posměchem).
Když syn nastoupil do první třídy a setkal se tam s mimořádně nadaným, ale fyzicky postiženým chlapcem, nebyl to pro něj problém. Věděl, že nejsou všechny děti jako on a mnohé si nesou nějaké znevýhodnění už od malička. Pochopil i to, že postižený chlapec reaguje někdy drsněji, protože se snaží vyrovnat zdravým. Věděl, že si to nemusí nechat líbit. A že se nikdy nebude posmívat.
