Článek
Sešit jsem si odvezla bez domluvy
Maminčina bábovka patřila ke každé neděli, návštěvě i školnímu výletu. Recept měla napsaný na stránce s ohnutým rohem: mouka, cukr, čtyři vejce, olej, mléko a kakao do poloviny těsta. Od sedmnácti let jsem ji pekla podle stejného postupu. Nejdřív doma pod jejím dohledem, později ve vlastní kuchyni. Množství jsem znala zpaměti, přesto jsem sešit při každém pečení otevírala.
Když maminka po osmdesátce přestala péct, dala mi krabici kuchyňských věcí. Sešit ležel nahoře mezi formičkami a utěrkami. Neřekla výslovně, že je můj, ale já jsem to tak pochopila. Moje mladší sestra Jana vařila ráda, sladké však skoro nedělala. Připadalo mi přirozené, že receptář skončil u člověka, který ho používá.
Po maminčině smrti jsme se s Janou sešly v bytě a rozdělovaly věci. U nádobí ani šperků jsme se nehádaly. Pak se zeptala na receptář. Řekla jsem, že ho mám už roky doma. Jana odpověděla, že si ho chce vzít alespoň na několik měsíců, protože jsou v něm také její dětské kresby a recept na makový závin, který pekla s maminkou ona. Odmítla jsem. Nabídla jsem jí fotografie stránek, ale originál jsem považovala za svůj. Jana se urazila. Připomněla mi, že jsem si krabici odvezla bez jejího vědomí. Já jí zase řekla, že o sešit celé roky neprojevila zájem. Odešla s několika talíři a od té doby mi dva týdny nezvedala telefon.
Skvrnu u receptu jsem považovala za kakao
Před první rodinnou návštěvou po pohřbu jsem chtěla upéct bábovku. Doufala jsem, že známá chuť zmenší prázdné místo u stolu. Otevřela jsem sešit a všimla si tmavé skvrny u spodního okraje stránky. Byla tam odjakživa. Považovala jsem ji za kakao nebo připálený tuk. Tentokrát se papír při otírání drobil, a tak jsem stránku opatrně vyndala z uvolněné vazby.
Na zadní straně prosvítaly řádky tužkou. Pod lampou jsem rozeznala maminčin rukopis: „Evo, recept umíš. Sešit potom nech Janě, má v něm svoje začátky.“ Pod větou bylo datum z roku, kdy mi maminka předala krabici. Poznámka nebyla ukrytá v tajné obálce. Ležela celé roky na rubu stránky, kterou jsem nikdy neotočila, protože recept na bábovku pokračoval na stejné straně a já přesně věděla, co dělat.
Seděla jsem u stolu s rozehřátou troubou a připadala si trapně. Celou hádku jsem stavěla na představě, že maminka svěřila sešit mně. Ona ho však půjčila mně k používání a zároveň rozhodla, kam má jednou putovat. Věděla také, že recept nepotřebuji jako návod. Potřebovala jsem spíš pocit, že právě já pokračuji v její kuchyni. První reakcí nebyla velkorysost. Napadlo mě, že věta nemusí být závazná, že Jana se o maminku poslední roky starala méně a že já jsem sešit zachránila před vlhkostí. Vymýšlela jsem důvody, proč má moje dlouhé používání větší váhu než jedna tužková poznámka. Pak jsem si uvědomila, že přesně totéž jsem vyčítala sestře: že chce zpochybnit něco, co maminka rozhodla.
Sestra nechtěla jen recepty
Janě jsem vyfotila poznámku a poslala ji bez vysvětlování. Zavolala během několika minut. Neřekla „já jsem to věděla“. Rozplakala se a zeptala se, zda si pamatuji kresbu červeného hrnce na poslední stránce. Netušila jsem, o čem mluví. Jana mi vysvětlila, že jako dítě dostala od maminky úkol zapsat první jídlo, které zvládne sama. Nakreslila hrnec a pod něj společně napsaly recept na bramboračku. Proto sešitu říkala svoje začátky.
O této vzpomínce jsem nevěděla. Pro mě byl sešit spojený hlavně s pečením, v němž jsem byla s maminkou dobrá. Jana v něm měla okamžik, kdy ji maminka poprvé nechala vařit samotnou. Obě jsme z jedné věci udělaly důkaz výjimečného vztahu a předpokládaly, že druhá má méně.
Pozvala jsem Janu, aby přišla ještě před rodinným obědem. Sešit jsem jí položila na stůl. Chtěla jsem dodat, že ho může mít „zatím“, ale zarazila jsem se. Řekla jsem, že podle maminčiny poznámky patří jí. Jana navrhla, že mi ho naskenuje a originál uloží do krabice bez kyselého papíru, kterou používá na rodinné fotografie. Poprvé jsme se nebavily o tom, která z nás si zaslouží víc, ale jak zabránit, aby se stránky rozpadly. Bábovku jsme ten den pekly spolu. Já míchala světlé těsto a Jana chtěla přidat pomerančovou kůru. Málem jsem automaticky řekla, že maminka ji nepoužívala. Pak jsem souhlasila, že uděláme malou část podle Janina nápadu. Nebyla lepší ani horší. Chutnala jinak a nikdo u stolu to nepovažoval za zradu.
Originál má sestra, recept zůstal i mně
Jana mi později poslala digitální kopii celého sešitu. U každé stránky zachovala skvrny, přeškrtnuté dávky i maminčiny poznámky. Originál má doma ve skříni a občas mi ho přinese, když chceme určit, zda je na snímku opravdu čitelný celý řádek. Já už při pečení používám vytištěnou kopii stránky s bábovkou. Poprvé mi připadala příliš čistá, ale těsto podle ní chutná stejně.
Na kopii jsem si dopsala pomerančovou kůru jako Janinu variantu. Ne pod maminčino jméno, ale vedle něj. Sestra zase připsala moje přesné časy pečení, protože původní „do růžova“ jí nic neříkalo. Recept tak dál měníme, aniž bychom přepisovaly, odkud přišel.
Poznámku jsem nepřehlížela proto, že by byla dokonale schovaná. Neviděla jsem ji, protože jsem stránku používala jen tak, jak jsem byla zvyklá. Stejně jsem dlouho viděla i sešit: jako potvrzení, že rodinnou pekařkou jsem já. Po maminčině smrti jsem ho musela skutečně otočit, abych pochopila, že pro sestru znamená něco jiného. Původní recept už nemám v zásuvce. Mám ale jeho kopii, sestru znovu u stolu a jistotu, že památka po mamince nemusí patřit jen jedné z nás, aby zůstala osobní.
