Článek
Těšila jsem se na příjemný oběd
Byla jsem po dlouhé procházce městem a dostala jsem chuť zajít si na oběd do nové restaurace, o které jsem slyšela od známých. Prý tam vaří opravdu skvěle. Jsem už v letech, ale pořád si dopřávám drobné radosti a dobré jídlo k nim vždy patřilo. Vchod byl krásně upravený, na stolech květiny, interiér útulný. Sedla jsem si ke stolu u okna a čekala, až přijde číšník.
První známky neochoty
Číšník, mladý muž s přísným výrazem, přišel bez úsměvu a hodil přede mě jídelní lístek. Nevadilo mi to, každý má někdy špatnou náladu. Prostudovala jsem nabídku a všimla si, že mezi hlavními jídly je jen samé maso. Zeptala jsem se ho, jestli by mi kuchař mohl připravit něco bez masa, třeba těstoviny se zeleninou nebo zeleninový salát. Podíval se na mě, jako bych ho urazila.
Otevřené pohrdání
Řekl, že v jejich restauraci se vegetariánům nic speciálního nedělá a že pokud se mi to nelíbí, mám si jít jinam. Myslela jsem, že se jen snaží vtipkovat, a řekla jsem, že opravdu stačí jen trochu zeleniny. On ale zavrtěl hlavou, pronesl něco o tom, že tady nevaří pro rozmazlené lidi, a odešel. Zůstala jsem sedět a doufala, že se vrátí někdo jiný, kdo se mě ujme.
Byla jsem vyhozena
Po chvíli přišel znovu a řekl mi, že jestli si nic neobjednám z jídelníčku, musím uvolnit stůl pro jiné hosty. V tu chvíli už na mě koukali i lidé od okolních stolů. Připadala jsem si malá, hloupá a k ničemu. Zvedla jsem se, nechala mu na stole dvacet korun za vodu, kterou mi donesl, a odešla. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce a mám slzy na krajíčku.
Moje stížnosti vyšly naprázdno
Když jsem přišla domů, rozhodla jsem se, že se nenechám odbýt. Zavolala jsem na telefonní číslo restaurace a žádala vedoucího. Slečna na druhém konci mi řekla, že šéf je zaneprázdněný a že si mohu stěžovat emailem. Napsala jsem tedy dopis, kde jsem popsala vše, co se stalo, a čekala na odpověď. Neodpověděli. O dva týdny později jsem tam ještě jednou zavolala, ale řekli mi, že o ničem nevědí a že se tím zabývat nebudou.
Pocit ponížení zůstává
Už je to několik měsíců a pokaždé, když jdu okolo té restaurace, obejdu ji obloukem. Nešlo ani tolik o to jídlo, jako spíš o to, jak se mnou jednali. Nikdy jsem si nemyslela, že v dnešní době může být někdo tak hrubý jen proto, že nejím maso. Nikdo se mi neomluvil, nikdo nereagoval. Zůstala ve mně pachuť, která nezmizela. Nechci, aby se něco takového stalo i někomu jinému, a proto svůj příběh vyprávím.
