Článek
Přišla jsem do ordinace s nepříjemným příznakem. Místo pomoci jsem ale dostala jen ironický úsměv. Když pak doktorka viděla výsledky, rázem se jí změnil výraz.
Z ordinace jsem nikdy neodcházela s pláčem. Až teď
Mám vysoký práh bolesti, do čekáren mě nic netlačí. Ale tentokrát jsem už nemohla déle čekat. Několik týdnů jsem se budila s bolestmi, bolela mě hlava a šumělo mi v uších. Vzala jsem si volno a objednala se. Když jsem vstoupila do ordinace, snažila jsem se vše popsat co nejstručněji a věcně. Jenže doktorka se při popisu mých příznaků začala usmívat, jako by slyšela nějakou historku z novin.
Prý jsem asi moc na internetu
Její první otázka byla, jestli čtu často různé zdravotní články. Vysvětlila jsem, že ne, že mám opravdové potíže a nechci, aby mě brala jako hypochondra. Ona si ale stále vedla svou. Řekla mi, že slyší podobné věci denně a že většinou se za nimi skrývá stres nebo špatné držení těla. Prý mi může napsat magnesium, ale že to zřejmě přejde samo. Byla to chvíle, kdy jsem poprvé ztratila hlas. Cítila jsem, že mi nevěří a že tam vlastně nemám co dělat.
Poprosila jsem o vyšetření, i kdyby pro klid
Nevěděla jsem, co víc dodat. Řekla jsem jí, že si samozřejmě nepřeju nic vážného, ale že bych uvítala nějaké vyšetření. Nakonec svolila s tím, že mi udělá odběry a pošle mě na ORL. Na rozloučenou mi s úsměvem poradila, ať zkusím omezit kávu a víc spím. V tu chvíli jsem se cítila úplně bezcenně.
Výsledky přišly rychleji, než jsem čekala
Do dvou dnů mi volali z ordinace. Sama doktorka. Řekla mi, že výsledky nejsou v pořádku a že bych měla co nejdřív přijít. Měla jsem v těle výrazně zvýšenou hladinu zánětlivých markerů a ORL potvrdilo, že mám chronický zánět středního ucha, který mohl přerůst v něco mnohem horšího. Najednou bylo všechno jinak. Už žádné úsměšky, jen formální a opatrný tón.
Nedokázala se ani omluvit
Při další návštěvě se mi dívala do očí jinak. Možná čekala, že se na ni obořím nebo že jí vmetu zpět její přístup. Neudělala jsem to. Jen jsem si poslechla další doporučení a odešla. Její tón byl opatrný, ale omluva nezazněla. A možná právě to mě štvalo nejvíc. Že ani když se ukázalo, že jsem měla pravdu, nenašla odvahu uznat, že se spletla.
Zůstává ve mně zvláštní pachuť
Od té doby se svěřuji se svými potížemi jen lidem, u kterých mám jistotu, že mě opravdu slyší. Ne že mě jen poslouchají. A i když jsem nakonec ráda, že jsem se nechala vyšetřit, už nikdy nezapomenu, jak snadno vás může někdo shodit, i když jen chcete pomoc. To ticho, které nastalo po výsledcích, bylo výmluvnější než všechny její věty.
