Článek
Začalo to tichem
Když se mě kamarádka zeptala, kdy jsme si s mužem naposledy povídali o něčem jiném než o nákupech a dětech, zarazilo mě to. Vzpomínala jsem a vzpomínala, ale vybavila jsem si jen úsečné odpovědi a rozpačitá ticha. Večer jsme seděli na gauči, každý s mobilem v ruce, někdy jsme se ani nepozdravili. Říkala jsem si, že je to jen únava. Děti, práce, věk. Ale ticho mezi námi se táhlo jako těžký závěs. A já ho pořád odmítala roztáhnout.
Ztráta blízkosti
Dřív jsme se dotýkali jen tak mimochodem. Pořád jsme si sahali na rameno, pohladili se po vlasech. Za poslední dva roky jsem se přistihla, že se lekám, když mě obejme. Nebylo to už přirozené. Jeho ruce byly cizí. A já se vymlouvala, že na to není čas, že mám starosti, že mi není dobře. Pravda byla, že už jsem jeho blízkost necítila. A on tu moji taky ne.
Hádky, které nikam nevedly
Pamatuji si jednu noc, kdy jsme se pohádali kvůli tomu, že jsem zapomněla zaplatit nějakou složenku. Jeho výčitky byly ostré a moje odpovědi ještě horší. Ale když jsem se pak zavřela v ložnici, cítila jsem, že pláču spíš proto, že už mezi námi není nic k záchraně. Všechny ty malé hádky o nesmysly byly jen kouřová clona. Ve skutečnosti jsme už neměli společné nic, co by za to stálo.
Lhostejnost
Možná nejhorší byl okamžik, kdy jsem zjistila, že je mi jedno, kde je a s kým je. Přestal mě zajímat jeho den, jeho radosti i starosti. Neptala jsem se, jestli mu chutnala večeře, ani jestli ho něco trápí. A on se přestal ptát mě. Byli jsme spíš dva nájemníci než manželé. Dělali jsme všechno jen ze zvyku, jako dobře naučený scénář.
Proč jsem to neviděla dřív
Dodnes se zlobím sama na sebe, že jsem tolik měsíců zavírala oči. Možná jsem si namlouvala, že se to spraví. Že děti vyrostou, že budeme mít víc času, že přijde nějaký nový začátek. Ale žádný nepřišel. Jen jsem ztrácela odvahu podívat se pravdě do očí. Až když jsem seděla sama u snídaně, on se ani nerozloučil a já si uvědomila, že ho už ani nečekám, mi došlo, že už dávno odešel. Fyzicky byl pořád tam, ale duší už někde jinde.
Co bych dnes poradila
Dnes bych každé ženě řekla, že ticho není normální. Že když necítíte jeho ruku, když vás nezajímá, co prožil, a když už vás ani hádky nerozpláčou, je to jasné znamení. Já to poznala pozdě, ale ještě pořád nebylo úplně pozdě odejít. A přestože to bolelo, bylo to osvobozující. Možná jsem to měla udělat už dávno.
