Článek
Nejde mi o truc ani o pomstu
Když jedu po silnici, platí pro mě stejná pravidla jako pro ostatní. Nejsem doplněk krajnice. Pokud je silnice úzká a není bezpečný prostor pro předjetí s dostatečným odstupem, prostě neuhýbám. Ne proto, že bych chtěl řidiče naštvat, ale protože nechci skončit na zemi kvůli jednomu riskantnímu manévru. A to se, bohužel, stává častěji, než by se dalo čekat.
Lidé si často neuvědomují, jak to působí
Auto, které se přilepí těsně za kolo, je neuvěřitelně stresující. Jezdec slyší motor, cítí tlak, vnímá každý pohyb řidiče ve zpětném zrcátku. A přitom ví, že nemá kam. Když jsem začínal jezdit, často jsem v takových chvílích panikařil a uhýbal, i když to bylo nebezpečné. Dnes už ne. Dnes si stojím za tím, že mám právo na bezpečný prostor, i když nejsem v autě.
Předjet mě může kdokoliv – ale bezpečně
Nezavírám si cestu před řidiči schválně. Když vidím, že je volno a auto má prostor mě předjet, uhnu lehce ke kraji. Pokud ale někdo jede půl metru za mnou a snaží se mě „vytlačit“, nedám mu k tomu příležitost. Nezrychlím, neuhnuli – budu pokračovat úplně stejně, jako kdyby tam žádné auto nebylo.
Chci se prostě jen vrátit domů celý
Tohle není boj mezi cyklisty a řidiči. Je to jen připomenutí, že cyklista je člověk, který má stejně křehké tělo jako kdokoliv jiný. A rozdíl mezi tím, jestli dojede domů nebo skončí na silnici, bývá právě v tom jednom předjetí, které se dalo chvíli odložit.
