Článek
O manžela se starám
Hlavním kamenem úrazu asi bude manželův zdravotní stav. Dokud byl v pořádku, měl spoustu svých zájmů, staral se o zahradu na chalupě, chodil s kamarády na fotbal nebo na pivo a zajímal se o dění kolem sebe.
Před třemi lety, ale začal mít problémy s mobilitou a postupem času se situace pořád jen zhoršovala. Dnes už je rád, že dojde z obýváku do kuchyně a doma tak žije skoro jako ve vězení.
Ano, mám pro něj pochopení. Musí to být náročné, když vidí, že já jsem pořád schopná fungovat víceméně bez problémů, ale jeho kyselost nezná mezí. Hádáme se každý den, kvůli každé maličkosti. Neustále mi něco vyčítá, i když je na mé péči naprosto závislý. Jakoby hádky byly jeho jediný způsob, jak se může zabavit. A já z frustrace často řeknu věci, které bych jinak nikdy nevypustila z pusy.
Nepotřebuji pochvaly, ale sebereflexi
O co mi jde? Nepotřebuji každý den slyšet, že jsem úžasná a že by si beze mě neporadil. Stačila by mi trocha sebereflexe a uvědomění, jak moc jsem pro něj důležitá. Chápu, že dlouhodobé vztahy jsou o vzájemné podpoře za každých okolností, ale já si aktuálně připadám, že do manželství přispívám zcela jednostranně a zpátky si z něj beru už jen starosti a žádné radosti.
Kam tohle vede?
Kam to vede? Vlastně sama nevím. Děti nemáme a kdybych manžela opustila, nikdo by se o něj nepostaral. Navíc, ať to zní sebevíce zvláštně, neumím si představit, že žiju bez něj. Po všech těch letech už se stal pevnou součástí mého života. Čas na nové začátky je dávno pryč a já se pomalu smiřuji s tím, že v důchodu se z lásky mého života stal jen nevrlý spolubydlící, který hledá, za co by mě mohl peskovat.
