Článek
Mezi regály, kde jsem se necítila dobře
Vlezla jsem rovnou k dětským věcem. Měla jsem od ní napsané, co potřebuje. Pleny, krém, dětské mýdlo, skleničky s jídlem. Normální nákup.
Jenže jsem tam stála nějak dlouho. Brala jsem věci do ruky a zase je vracela. Najednou mi došlo, že ještě nedávno jsme s bývalým řešili, kdy by tohle mohlo být i u nás.
Rozchod přišel rychle. Pár týdnů hádek, pak jeden večer, kdy už jsme oba věděli, že konec. A s tím zmizely i tyhle plány. Dítě, větší byt, takové ty normální věci do budoucna.
Nakonec jsem ty věci hodila do košíku a šla pryč, protože jsem tam už nechtěla stát.
U pokladny to přišlo
U pokladny jsem byla sama. Pokládala jsem věci na pás a snažila se nemyslet na nic. Pokladní vzala pleny, podívala se na mě a usmála se.
Řekla: „To jsou ty nejhezčí starosti“.
Řekla to normálně. Mile. Automaticky.
Já jsem jen řekla, že to není pro mě, ale pro kamarádku. A v tu chvíli jsem cítila, jak se mi stáhl krk. Jako když se člověku chce brečet, ale nechce brečet před cizími lidmi.
Protože ještě nedávno jsem si myslela, že to jednou bude moje realita. S chlapem, se kterým jsem plánovala budoucnost. A místo toho jsem tam stála sama a vysvětlovala cizí ženské, že ty věci nejsou moje.
Ona jen kývla a jela dál. Pro ni to byl normální den.
Cesta domů byla divná
Venku byla zima a já jsem šla pomalu. Bylo mi trapně, že mě dokázala rozhodit taková blbost. Zároveň jsem věděla, že to vlastně nebyla blbost. Jen to přišlo ve špatný moment.
Po rozchodu se držím celkem v pohodě. Funguju, chodím do práce, vídám lidi. Jen občas přijde něco takhle náhodně a trefí mě to úplně přesně.
Pořád jsem si přehrávala tu větu. Ne protože by byla zlá. Spíš protože byla přesně z toho života, který jsem si myslela, že budu mít.
Doma bylo zase ticho
Doma jsem položila nákup na stůl a chvíli jsem tam jen stála. Pak jsem ty věci dala do tašky, aby byly připravené pro kamarádku.
Udělala jsem si jídlo, pustila seriál, projela mobil. Normální večer. Jen jsem byla taková… citlivější. Jako kdyby někdo otevřel něco, co jsem měla zavřené.
Když jsem šla spát, nechala jsem tu tašku stát u židle v kuchyni. A ještě ve tmě jsem si představila, jak jí to zítra předám, budeme se bavit o tom, jak malé dítě špatně spí, a já si u toho vzpomenu na světlo u pokladny a na to, jak jsem tam stála a snažila se tvářit úplně normálně.
