Článek
Co jsem pro rodinu běžně dělala
Poslední roky jsem pravidelně posílala peníze domů rodičům. Nešlo o jednu konkrétní věc, spíš o všechno možné. Když přišel doplatek za elektřinu, poslala jsem částku. Když se pokazila pračka, doplatila jsem zbytek. Když bylo potřeba zaplatit servis auta, šlo to taky ze mě.
Občas jsem nakoupila větší nákup potravin. Někdy jsem zaplatila internet nebo plyn. Když byl horší měsíc, prostě jsem přispěla víc. Nikdy se o tom dlouze nemluvilo. Jen mi přišla zpráva, jestli bych mohla pomoct, a já většinou napsala jo.
Jednou mi někdo řekl: „Ty to máš jednodušší, jsi sama.“ Tenkrát mi to nepřišlo divné.
Rozhodnutí o bytě
Když majitel prodával byt, kde jsem bydlela, začala jsem počítat. Došlo mi, kolik peněz mi ročně odchází pryč. A že i když pomáhám, sama nic nevytvářím.
Když mi banka schválila hypotéku, měla jsem sevřený žaludek. Volala jsem domů. Řekla jsem, že budu mít vlastní byt a splátka bude vysoká. Chvíli bylo ticho a pak přišlo: „A jak to bude teď s pomocí?“
Řekla jsem, že už asi nebudu moct posílat tolik. Možná občas něco menšího. Odpověď byla jen: „Aha.“
Večeře, na kterou si pamatuju
O pár dní později jsem seděla u stolu u rodičů. Bavili jsme se normálně. Pak padla otázka, kolik budu měsíčně platit. Řekla jsem částku.
Pak někdo řekl: „To sis vzala docela velké sousto.“
Řekla jsem: „Já vím.“
A pak: „Tak hlavně aby ses pak nevracela s prosbou o pomoc ty.“
To mě bodlo. Já přece pomáhala roky.
Později v kuchyni jsem slyšela: „Mysleli jsme, že držíme spolu.“
Neodpověděla jsem. Jen jsem stála a koukala na linku.
První měsíce ve vlastním
Začátky byly hodně praktické. Platila jsem splátku, zálohy, pojištění, fond oprav. Najednou jsem přesně věděla, kolik stojí každá chyba. Jednou jsem zapomněla vypnout topení a byla jsem na sebe naštvaná celý den.
Vařila jsem víc doma. Přestala jsem si kupovat blbosti. Naučila jsem se plánovat jídlo na celý týden dopředu. Občas jsem měla chuť někam jet nebo si něco koupit, ale místo toho jsem otevřela bankovní aplikaci a zase ji zavřela.
Domů jsem jezdila méně. Ne kvůli hádce. Spíš jsem měla pocit, že tam visí něco, o čem se nemluví.
Jak to je dnes
Dnes jsme v kontaktu, ale jinak než dřív. Voláme si spíš kvůli praktickým věcem. Občas si napíšeme. Návštěvy jsou kratší. Nikdo nic neřeší napřímo, ale každý ví, že se něco změnilo.
O penězích se už nemluví. Ne proto, že by to bylo vyřešené. Spíš proto, že se to téma nějak zavřelo samo. Když se řeší výdaje nebo problémy, mluví se obecně. Já už automaticky nenabízím pomoc a nikdo už automaticky nepočítá s tím, že ji dám.
Když přijedu na návštěvu, sedíme spolu, dáme si kafe, probereme běžné věci. Práci, zdraví, kdo co řeší. Je to klidné, ale jiné. Dřív jsem měla pocit, že tam patřím nějak samozřejmě. Teď mám spíš pocit, že jsem na návštěvě.
Nikdo mi nic nevyčítá. Já se taky k ničemu nevracím. Prostě to existuje vedle nás.
Když odjíždím, rozloučení je krátké. Sednu do auta, zapnu rádio a jedu domů. Do bytu, kde mám ticho, svoje věci a svoje účty. Někdy si večer všimnu, že jsem celý den s nikým nemluvila. A druhý den zase normálně vstanu a jdu do práce, protože splátka se zaplatí sama jen jednou za měsíc a zbytek času už si člověk musí nějak odžít.
