Článek
Když jsem si to připustila
Myšlenka odejít nepřišla ze dne na den. Spíš se vracela potichu. V práci jsem stagnovala, doma jsem řešila věci, které jsem řešila už roky. Jednou jsem si sedla sama v kuchyni a nahlas řekla: „Já takhle nechci žít dalších deset let.“
V té chvíli jsem poprvé začala reálně hledat práci jinde. Ne kvůli penězům. Spíš kvůli pocitu, že můžu začít znovu někde, kde mě nikdo nezná jen jako tu, co všechno zařídí.
Moment, kdy padlo skutečné rozhodnutí
Zlom přišel ve chvíli, kdy mi nabídli smlouvu v Anglii. Nebyla to pohádková nabídka. Normální práce, normální plat, malý byt kousek od centra. Seděla jsem nad smlouvou a říkala si: „Jestli to teď nepodepíšu, už to nikdy neudělám.“
Podepsala jsem ji ještě ten večer.
A tím vlastně vznikl problém.
Reakce, která mě zaskočila
Když jsem to oznámila doma, čekala jsem otázky typu kdy odjíždíš nebo kde budeš bydlet. Místo toho přišlo: „A co my?“
Řekla jsem, že budu jezdit domů. Že budu volat. Že přece nejsem na druhém konci světa.
Odpověď byla: „Ty odjíždíš, protože už nás nepotřebuješ.“
To mě úplně vykolejilo. Řekla jsem: „Já jen potřebuju začít myslet i na sebe.“ Na to přišlo jen: „Tak mysli.“
Od té doby se všechno změnilo. Nikdo mi nic přímo nevyčítá, ale cítím to v každé větě.
Věci, které jsem musela říct nahlas
Nejtěžší bylo říct, že už nechci být ten člověk, který řeší finance, nákupy, papíry, opravy a ještě poslouchá, jak je všechno špatně. Jednou jsem řekla: „Já už nechci být ta, na kterou se spoléháte ve všem.“
Bylo ticho. Pak přišlo: „Tak to jsme nevěděli, že tě tak obtěžujeme.“
V tu chvíli jsem měla chuť všechno vzít zpátky. Jenže jsem věděla, že bych lhala.
Poslední týdny před odjezdem
Atmosféra doma je zvláštní. Někdy úplně normální. Jindy někdo utrousí větu typu „ty už si stejně žiješ svůj život“.
Balím věci pomalu. Nechci to uspěchat. Každý večer projdu byt a říkám si, kolik věcí si vlastně nevezmu.
Včera jsem seděla na zemi u otevřeného kufru a poslouchala, jak se v kuchyni řeší, kdo pojede příští týden na nákup. Dřív by se automaticky počítalo se mnou. Tentokrát se nikdo nezeptal. A já zůstala sedět, složila další svetr a jen si zapsala do mobilu čas odletu.
