Článek
Jak to celé začalo
Jsem už dávno po padesátce a s Karlem jsme spolu byli přes třicet let. Děti už odešly z domu, žili jsme si tak nějak klidně a já si říkala, že už mě asi v životě nic nemůže překvapit. Každý z nás měl svoje auto. Já malé, úsporné, které mi stačilo na nákupy a návštěvy. On měl větší a pohodlnější vůz, ve kterém jezdil do práce a na delší cesty.
Když jsem se chystala na týden za sestrou na venkov, zjistila jsem, že se mi do mého auta nevejdou všechny věci. Karel se tehdy jen pousmál a řekl, ať si vezmu jeho. Že prý aspoň ušetřím nervy a záda. Byla jsem mu vděčná, protože kufr byl opravdu prostornější a cesta příjemnější.
Nález pod koberečkem
První dny probíhaly klidně, auto bylo pohodlné a já si ho docela užívala. Teprve čtvrtý den, když jsem na parkovišti vysypávala drobky z koberečků, jsem si všimla něčeho divného. Pod koberečkem u spolujezdce ležela rtěnka. Luxusní, drahá a téměř nová. V první chvíli mě napadlo, že ji tam mohla zapomenout nějaká kolegyně z práce, nebo že ji vozil pro někoho jako dárek. Nechtěla jsem dělat ukvapené závěry a hodila ji do přihrádky, že se ho doma zeptám.
Co skrývala přihrádka
Jenže právě když jsem ukládala rtěnku do palubní přihrádky, zahlédla jsem pod hromádkou papírů něco, co mě zarazilo mnohem víc. Vytáhla jsem zespodu fotku. Byla trochu ošoupaná, jako by ji tam schválně schoval. Na první pohled mě bodlo u srdce. Byl na ní Karel, objímal mladou ženu, kterou jsem nikdy neviděla, a mezi nimi stálo malé dítě. Karel ho držel za ramena a oba se usmívali do objektivu.
Konfrontace
Domů jsem se vrátila ještě ten večer. Položila jsem mu fotku i rtěnku na stůl. Ani jsem se nemusela ptát. Jen se na to podíval, opřel se o opěradlo a chvíli mlčel. Nakonec řekl jen potichu: „Je to můj syn.“ Bylo to jako rána do břicha. Najednou mi začalo docházet tolik věcí. Pozdní návraty, služební cesty, víkendy, kdy musel „pracovat“. Všechno to do sebe zapadalo.
Nový začátek
Druhý den jsem šla k právníkovi. Nečekala jsem už žádné vysvětlení, žádné omluvy. Nevěřila bych mu ani slovo. Neuměla bych žít s vědomím, že roky udržoval druhou rodinu a mně se díval do očí jako by nic. Auto jsem mu vrátila, klíče hodila na botník a zavřela za sebou dveře. Cestou k právníkovi jsem se dívala z okna tramvaje a pořád svírala v kapse tu fotku. Pořád nevím, jestli se ve mně víc mísil smutek nebo úleva, ale aspoň už jsem věděla, na čem jsem.
