Článek
Všechno začalo docela nevinně
Manžel byl poslední týdny neklidný. Pozdní příchody, mobil otočený displejem dolů, občasné nečekané pracovní schůzky a prázdné pohledy. Ale znáš to, člověk si říká, že nechce být paranoidní. Že to může být jen únava nebo stres. Tak jsem se rozhodla mlčet, i když mě uvnitř něco hlodalo.
Jedné noci jsem se vzbudila a slyšela jeho hlas
Nejsem zvyklá se v noci budit, ale něco mě vyrušilo. Nejprve jsem si myslela, že mluví ze sna, což občas dělal, ale tentokrát to bylo jiné. Slova byla jasná, konkrétní. Slyšela jsem ženské jméno, které jsem neznala. A pak něco, co znělo jako omluva a doznání zároveň. Měl zavřené oči, spal. Ale to, co říkal, mi úplně stačilo.
Nechala jsem to v sobě několik dní
Ráno jsem se ho na nic neptala. Potřebovala jsem čas si to srovnat. Jenže čím déle jsem o tom přemýšlela, tím víc mi dávalo smysl všechno, co se v posledních týdnech dělo. Vybavila jsem si všechny ty momenty, které jsem přehlížela. A uvědomila si, že jsem se snažila věřit člověku, který už dávno ztratil moji důvěru.
Nakonec jsem ho konfrontovala
Zeptala jsem se přímo. Ne na obvinění, ale klidně. Řekla jsem mu, co jsem slyšela. Neuhýbal pohledem, jen sklopil hlavu a řekl, že mě nechtěl zranit. Že to byla chyba, jednorázová, a že ho to mrzí. Jenže to už bylo pozdě. Možná by to bylo jiné, kdyby se mi přiznal dřív. Ale když se pravda dozvím takhle? Neměla jsem sílu dál něco předstírat.
Od té chvíle spíme každý jinde
Neodešel. Zůstáváme v jednom bytě. Ale něco mezi námi se nenávratně změnilo. Spíme odděleně. Mluvíme spolu jen když musíme. Každý večer, když jdu spát, bojím se, co bych se mohla dozvědět, kdyby znovu mluvil ze spaní. Nejde to vrátit zpátky.
