Článek
Ze začátku jsem si myslela, že si dělá legraci
Při malování obýváku jsme řešili, co pověsíme nad sedačku. Já navrhovala zarámovanou černobílou fotku města, on řekl, že má doma obraz, který by tam skvěle pasoval. Přinesl ho o pár dní později. Ručně malovaný portrét ženy. Elegantní, jemně stylizovaný, ale pořád dost zřetelný na to, že bylo jasné, o koho jde. Znala jsem ji z fotek. Byla to jeho ex.
Tvrdil, že je to jen výtvarné dílo
Řekl, že obraz má rád, protože ho maloval jeho kamarád, a že ho nebere jako vzpomínku na vztah, ale jako hezký kousek, který má estetickou hodnotu. Dodal, že k ní už nic necítí a že obraz pro něj představuje úplně něco jiného než pro mě. Jenže mně to stejně nedalo klid.
Každý pohled na něj mi připadal osobní
Měla jsem pocit, že její oči sledují každé naše posezení, každou návštěvu, každý večer u televize. Nešlo o žárlivost, ale o zvláštní tíhu, která v místnosti zůstávala, když jsem si představila, že ona tu vlastně pořád visí. Symbolicky i fyzicky. Ne jako dekorace, ale jako připomínka.
Snažila jsem se mu to vysvětlit
Řekla jsem mu, že to pro mě není příjemné. Že chápu jeho vztah k obrazu jako k předmětu, ale že bych ocenila, kdyby zůstal někde, kde ho neuvidím každý den. Nabídla jsem kompromis – ať si ho dá do pracovny. Nechtěl. Prý by to bylo, jako by se měl své minulosti stydět. A že se nenechá tlačit do ničeho jen proto, že mě to „rozčiluje“.
A tak jsme zůstali každý na jiné straně
Zatím visí ve skříni. Ne proto, že bych ho sundala já. Ale protože zatím čekáme, kdo z nás dvou ustoupí jako první. Je zvláštní, že jeden kus plátna může rozdělit dva lidi, kteří si jinak rozumí. Ale možná právě v tom je ten rozdíl mezi tím, co jeden vnímá jako umění, a co druhý jako bolestivou připomínku toho, co tu bylo před ním.
