Článek
První šok
Seděli jsme večer u večeře, když mi mezi řečí oznámila, že si podala žádost o změnu příjmení. Nejdřív jsem myslel, že mluví o nějaké známé. Když jsem ale zjistil, že mluví o sobě, zůstal jsem sedět jako opařený. Bral jsem to jako zvláštní rozhodnutí, ale čekal jsem, že k tomu má nějaký důvod. Žádný však nepřišel. Řekla jen, že se jí moje příjmení přestalo líbit a že se nechce dál identifikovat skrze mě.
Pocity zrady
V tu chvíli jsem měl pocit, jako by mi někdo podkopl židli. Naše manželství přece symbolizovalo i to, že neseme společné jméno. Vnímal jsem to jako závazek a součást rodiny. Najednou se rozhodla tenhle pouto přestřihnout. Vysvětlovala mi, že nejde o rozchod ani o útěk, ale že chce být víc sama sebou. Jenže pro mě to neznělo jako hledání sebe sama, ale spíš jako odmítnutí mě.
Diskuse bez výsledku
Zkoušel jsem se ptát, proč k tomu dospěla právě teď. Nešlo o žádnou hádku, žádný spor. Řekla, že dlouho cítila, že její jméno není skutečně její, že jí připomíná závazek, který ji svazuje. Snažil jsem se pochopit, ale pokaždé jsem narazil na zeď. Neměla připravené argumenty, jen pocit, který jsem nedokázal vyvrátit. Připadal jsem si bezmocný, protože proti pocitům se nedá bojovat logikou.
Reakce okolí
Když se to dozvěděli naši přátelé a rodina, padaly otázky, zda se rozvádíme. Moje matka se jí přímo zeptala, zda se od rodiny distancuje. Ona ale trvala na tom, že nás má ráda a že náš vztah tím nekončí. Jenže i přes její ujišťování to vyvolávalo mezi lidmi rozruch. Já jsem se cítil trapně, protože jsem musel každému vysvětlovat, že nejde o žádnou krizi, a přitom jsem si nebyl jistý, jestli si to sám nemyslím.
Život po změně
Po pár týdnech jsem si musel zvyknout na to, že se manželka podepisuje jinak. Na schránce už visí jiné jméno, u lékaře ji volají jinak a já pokaždé cítím bodnutí. Přestože spolu dál žijeme, mám pocit, že jsme se vzdálili. Jako by udělala krok mimo naše společné území a nechala mě tam samotného. Ona se tváří spokojeně a uvolněně, což mě mate ještě víc.
Stále otevřená rána
Nevím, jestli to jednou přijmu. Pořád cítím, že mi někdo něco vzal, i když ona tvrdí, že se nic nezměnilo. Připomíná mi to, že i v manželství zůstává člověk do jisté míry sám. Dívám se na ni a přemýšlím, jestli tenhle krok není začátkem něčeho, na co nejsem připravený. Možná je to jen malá změna v matrice, ale pro mě to znamená trhlinu, která se nezaceluje.
