Článek
Od začátku bylo jasné, že to bude náročnější
Už při nástupu do školky mi učitelky říkaly, že syn je trochu temperamentní. Nepatřil mezi děti, které se hned přizpůsobí. Ale byl slušný, chytrý a zvědavý. Jen měl problém s poledním klidem. Když ostatní děti spaly, on koukal do stropu nebo si šeptal pro sebe pohádky. Občas se otočil na bok nebo pohnul dekou. Nic hrozného.
Dostávala jsem neustále poznámky
Prvních pár týdnů jsem to brala s nadhledem. Dítě si zvyká, je to nové prostředí. Jenže místo trpělivosti přicházely neustálé výčitky. Prý narušuje režim, nenechá ostatní odpočívat, a že bych s tím měla něco udělat. Ale co? Doma jsme zkoušeli trénovat ležení v klidu, dávala jsem mu knížky, zkoušela domluvu i sliby. Nic nepomáhalo. On prostě nebyl ospalý a po obědě neusnul ani doma.
Jednoho dne mi oznámili, že končí
Bez varování. Bez návrhu řešení. Jen mi paní ředitelka oznámila, že syn není vhodný typ pro jejich kolektiv a že pro něj bude lepší, když nastoupí do jiné školky. Byla jsem v šoku. Kvůli tomu, že nespí? Neublížil nikomu, byl bezproblémový, ale přesto se ho chtěli zbavit. Jako kdyby odlišnost znamenala automatické vyloučení.
Našli jsme jinou školku a tam to jde i bez spánku
Naštěstí jsme měli štěstí. V jiné školce mi paní učitelky řekly, že spánek sice doporučují, ale nikoho do něj nenutí. Kdo neusne, může potichu listovat knížkou nebo si lehnout a odpočívat po svém. A světe div se, syn tam funguje bez problémů. Nikoho neruší, nic neničí. Jen potřeboval prostředí, které ho přijme takového, jaký je.
Mrzí mě, že místo pomoci přišlo vyloučení
Nevím, jestli ta první školka jen nechtěla komplikace nebo neměla kapacity na individuální přístup. Ale od školy a výchovného zařízení čekám pochopení, ne vyhazov. Každé dítě je jiné a ne každé se vejde do jedné šablony. Snad to jednou pochopí i tam, kde nás odmítli.
