Článek
První týdny po porodu
Porod nebyl jednoduchý, ale všechno dobře dopadlo a já si myslela, že teď začne ta nejkrásnější životní etapa. Byla jsem unavená, nevyspalá, ale šťastná. Čekala jsem, že se nám tchyně zapojí aspoň trochu, protože sama kdysi často mluvila o tom, jak se těší, až bude babičkou. Věřila jsem, že přijde pomoct třeba s vařením nebo že si vezme malého na procházku, abych se vyspala.
Jenže místo toho přišla zpráva, která mě úplně zaskočila. Oznámila nám, že se stěhuje pryč. Ne na chalupu nebo na pár dní k sestře, ale rovnou do zahraničí.
Rozhodnutí tchyně
Seděli jsme u stolu, já ještě v šestinedělí, a ona pronesla, že potřebuje svůj klid. Řekla to klidně, bez emocí, jako by oznamovala něco úplně běžného. Myslela jsem, že jsem špatně slyšela. Celé roky mluvila o rodině, o tradicích a o tom, jak je důležité držet pospolu. A teď, když tu byla chvíle, kdy by mohla být součástí našeho nového života, prostě odjede.
Manžel mlčel. Viděla jsem, že je překvapený stejně jako já, ale nedokázal na to nic říct. A já seděla s miminkem v náručí a v hlavě mi běželo jen to, že jsem ji asi nikdy pořádně neznala.
Každodenní realita
První měsíce s miminkem byly náročné. Byli jsme na to s manželem sami. Moje máma bydlela daleko a nemohla jezdit tak často, jak by chtěla. Často jsem večer brečela únavou. Nešlo ani tak o to, že by nám tchyně nutně musela pomáhat, spíš mě bolela ta prázdnota po jejích slovech, která nikdy nedodržela.
Říkala, že dítě je dar, že to bude radost, že se bude těšit z každého jeho úsměvu. A pak, když se narodil, rozhodla se odejít. Její důvod byl jednoduchý. Tvrdila, že hluk a křik dítěte by ji vyčerpávaly a že má právo na klid.
Co to se mnou udělalo
Měla jsem v sobě hněv, ale také smutek. Často jsem si kladla otázku, jestli jsem něco pokazila já. Jestli jsem jí někdy řekla něco, co ji urazilo. Jestli jsem byla málo vděčná. Ale pak jsem si uvědomila, že to není moje chyba. Ona se rozhodla odejít, protože to tak chtěla.
Postupně jsem přestala čekat, že nám bude stát po boku. Náš malý rostl a já si uvědomila, že rodina se někdy utváří jinde, než by člověk čekal. Pomohly mi kamarádky, sousedka, i úplně cizí lidé, kteří nabídli ruku.
Dnes
Dnes už je to několik měsíců od jejího odchodu. Občas napíše, pošle fotku odněkud z pláže, ale na otázku, jestli se někdy vrátí, neodpovídá. Přijala jsem, že to tak prostě je. Mrzí mě to, ale už se nezlobím.
