Článek
První dojem, který se nezapomíná
Přestěhovali jsme se do klidné ulice na okraji města. Novostavba, menší zahrádka, plánovali jsme začít znovu. První den jsme byli unavení, takže jsme jen zaparkovali auto ke kraji silnice, vyložili pár krabic a šli se navečeřet. V tu chvíli jsme ještě netušili, že mezitím někdo škrábl dveře našeho auta klíčem a udělal to tak důkladně, že škrábanec sahal přes celý bok.
Podezření se potvrdilo dřív, než jsme čekali
Vše se vyjasnilo ještě ten večer. Zazvonil nám zvonek a u dveří stál postarší muž s výrazem, že jsme mu dlužníci. Řekl nám, že parkujeme jako prasata, že mu prý bráníme ve výhledu z okna, a že už kvůli nám volal policii, protože máme podezřelé chování. Myslela jsem, že je to vtip. Jenže za chvíli opravdu dorazili dva policisté.
Manželova trpělivost měla meze
Policisté nás požádali o vysvětlení, proč jsme parkovali u obrubníku, kde se běžně parkuje. Ukázali jsme jim doklady, vysvětlili situaci a vše vypadalo, že se za pár minut rozloučíme. Jenže pak manžel ukázal na auto a požádal je, jestli by mohli sepsat i škodu, protože někdo náš vůz poškrábal. A to byl moment, kdy se soused zarazil. Nečekal, že to budeme řešit oficiálně.
Někdo to viděl
Druhý den jsme šli za rohem do malé večerky a prodavač nám řekl, že viděl, jak nějaký starší pán chodil kolem našeho auta s klíči v ruce a něco si pro sebe brumlal. Přesně zapadl do popisu souseda. S tím jsme šli na policii znovu, tentokrát s žádostí o prověření vandalismu. A i když jsme neměli přímý důkaz, bylo jasné, odkud vítr vane.
Od té doby máme klid
Policie sice neměla dost na obvinění, ale soused dostal jasný signál, že nejsme typ, co se nechá šikanovat. Od té doby máme na autě pokoj, žádné další poznámky ani návštěvy s výčitkami se už nekonaly. Jen se na nás občas dívá z okna, ale tentokrát už bez klíčů v ruce.
