Článek
Minuta zpoždění? Prohřešek
První den jsme se s celým týmem poslušně zvedli ve dvanáct, i když zrovna probíhala schůzka s klientem. Bylo nám to trapné, ale šéf nás pochválil. Prý oceňuje disciplínu. Druhý den si kolega Lukáš dovolil jít na oběd až ve 12:03, protože měl hovor s dodavatelem. Hned poté byl napomenut a další den přeřazen na jiný projekt, který byl okrajový a bezvýznamný. Všichni jsme pochopili, že tohle není legrace.
Začali jsme si nastavovat budíky, plánovat si úkoly tak, aby všechno skončilo nejpozději v 11:58. Když jsme jednou obědvali venku a dorazili zpět do kanceláře ve 12:45, čekal nás na stole výtisk firemního kodexu s podtrženými pasážemi o loajalitě a respektu ke společným pravidlům.
Kolektivní sešup
S tím, jak jsme se přizpůsobovali tomuhle přísnému režimu, se začalo něco dít. Lidé přestali spontánně komunikovat. Přestali jsme chodit na obědy ve skupinkách, protože bylo potřeba hlídat si čas a vyhýbat se jakémukoli riziku. Kolegové, kteří byli dřív otevření, začali mlčet. Z obědových přestávek se staly mechanické úkony. Seděli jsme s talíři v kuchyňce, dívali se do mobilů a jen čekali, až uplyne povolených třicet minut.
Oběd jako symbol
Po čase ale někteří z nás začali pravidlo tiše porušovat. Nejprve jednou týdně, pak už skoro každý den jsme odcházeli později, někdy vůbec. Atmosféra se uvolnila a všichni jsme cítili, že jsme si vzali zpátky kus svobody.
Do měsíce došlo i u šéfa k uvědomění, že celé tohle pravidlo situaci ve firmě spíše zhoršilo. Svolal poradu a oznámil, že přesný čas vyhrazený na obědy ruší a že máme jíst podle vlastní potřeby.
