Senior v tramvaji okřikl mou dceru. Když zjistil, kdo jsem, změnil tón

Byl to obyčejný ranní den. Dcera si sedla u okna, vytáhla knížku a četla si. Já stála poblíž a přidržovala se madla. V tramvaji nebylo plno, kolem nás několik prázdných míst. U další zastávky přistoupil starší pán, rozhlédl se a zamířil přímo k mé dceři. Beze slova, bez úsměvu, jen si k ní stoupl a zahleděl se na ni s výčitkou.

„Dnešní děcka neznají slušnost,“ pronesl nahlas, aniž by ji oslovil přímo. Dcera se zmateně podívala na mě. Nechápala, co se děje, a já popravdě taky ne. Nebylo komu ustoupit, nikdo o místo nežádal, a přesto z ní udělal terč.

Možná měl špatné ráno, možná celý život. Ale když začne napadat dítě, jen aby si ulevil, není to omluvitelné. Řekla jsem mu klidně, ale důrazně, že dcera sedí slušně a nikomu nebrání. A že jestli potřebuje místo, může si vybrat jedno z několika volných. Místo odpovědi jen odsekl, že takhle to dnes chodí, že mladí nemají úctu.

Nereagovala jsem podrážděně. Jen jsem mu klidně řekla, že pracuju jako sociální pracovnice, konkrétně v domově seniorů. A že denně vídám lidi, kteří by dali cokoliv za obyčejnou lidskou vlídnost. A že chápu, že může být unavený nebo frustrovaný, ale že tohle není způsob, jak se s tím vyrovnat.

Ztichl. Z jeho pohledu zmizela hořkost a na chvíli jen koukal do země. Pak polohlasem pronesl, že jeho žena zemřela před půl rokem. Že byl zvyklý mít u sebe někoho, kdo s ním mluví. A že od té doby je všechno jinak. Že mu vlastně nikdo pořádně neřekne ani dobrý den.

Nevyžadovala jsem omluvu. Jen jsem mu řekla, že chápu, jak moc může samota bolet. A že i přesto má na výběr, jak s ostatními lidmi mluví. Podíval se na mě a kývl. Když jsme vystupovaly, dcera se s ním rozloučila. Tentokrát už jen řekl jednoduché „děkuju“.

Od té doby si pokaždé připomínám, že za výbuchem může být i bolest. A že někdy i pár klidných slov může druhého zasáhnout víc než jakákoliv hádka. I když nás ten pán na začátku urazil, nakonec odešel jiný. A možná si odnesl i něco, co bude v sobě chvíli nosit.