Článek
Ze začátku jsem si jich ani nevšímala
Jsou to lidé jako kdokoli jiný. Přišli do našeho paneláku před dvěma lety. Tři děti, mladí rodiče, zpočátku působili mile. Pozdravili, občas se zeptali na cestu k lékaři nebo kde je nejbližší obchod. Neřešila jsem je, každý si žije svůj život. Až do chvíle, kdy se mi mezi řečí pochlubili, že vlastně vůbec nechodí do práce.
Prý se jim to prostě nevyplatí
Řekli to úplně otevřeně. Prý si to spočítali. Dostávají příspěvek na bydlení, dávky na děti, přídavky, sociální pomoc a různé doplatky. K tomu obědy zdarma, školní pomůcky proplacené státem a dokonce i příspěvky na energie. V součtu jim to každý měsíc hodí přes čtyřicet tisíc korun. A bez jediné směny.
Sama mám dvě práce a i tak mám méně
Dělám v obchodě na hlavní pracovní poměr a přivydělávám si ještě večer uklízením kanceláří. Když odečtu náklady, nezbývá mi skoro nic. A když pak slyším, že sousedi, kteří neudělají vůbec nic, mají víc než já, není to jen o závisti. Je to bezmoc. Jako by se poctivá práce vůbec nevyplácela.
Začala jsem si všímat i dalších detailů
Děti chodí slušně oblékané, mají dražší mobily než já. Na balkoně jim stojí nový gril, který by mi v rozpočtu nevyšel ani za půl roku. Jezdí na výlety, mají televizi přes celou stěnu a neřeší, co stojí máslo nebo mléko. Oproti tomu já obracím každou korunu, a když se něco porouchá, znamená to pro mě velký stres.
Nezlobím se na ně, ale na systém
Nechci být zlá. Možná opravdu jen využívají to, co stát nabízí. Ale jak je možné, že někdo, kdo nepracuje, si žije lépe než člověk, který vstává každý den ráno a snaží se uživit rodinu? Není to jejich vina. Ale někde se stala chyba. A nezdá se, že by ji někdo chtěl opravit.
