Článek
Rozhodla jsem se z čistého úmyslu
Byla jsem vdova, dům jsem zdědila po rodičích a celé roky se v něm žilo v klidu. Když mi bylo sedmdesát, rozhodla jsem se dům přepsat na syna. Ne proto, že bych se chtěla něčeho vzdávat, ale protože jsem mu věřila. Měla jsem v plánu tam dál žít, starat se o zahrádku a být v kontaktu s rodinou. Syn mě v tom utvrzoval. Říkal, že se přece nic nezmění.
Ze začátku to opravdu vypadalo dobře
Prvních pár měsíců bylo všechno jako dřív. Občas u nás přespal, protože měl práci poblíž, občas jsme si dali kafe nebo poseděli venku. Jenže postupem času začal být podrážděný, když jsem měla návštěvu. Vadilo mu, že prý nezamykám branku. Pak mi jednou řekl, že by bylo dobré, kdybych mu předem hlásila, kdy někoho pozvu. Byla jsem v šoku. Pořád jsem měla pocit, že je to můj domov.
Vrchol přišel o pár týdnů později
Jednoho dne jsem se vracela domů z procházky a měla jsem v plánu si na zahradě jen vypít čaj. Ale klíče nešly do zámku. Syn vyměnil vložku. Prý kvůli bezpečnosti, že tam má teď uložené věci a že by bylo fajn, kdybych předem zavolala, když se chci zastavit. Zavolat? Do vlastního domu? Cítila jsem, jako kdyby mi někdo podtrhl nohy.
Nevím, jestli to bylo záměrné, nebo prostě neuvážené
Možná si neuvědomil, co tím způsobil. Možná si opravdu myslí, že jako nový vlastník má na všechno právo. Ale z mého pohledu se stalo něco, co už nejde vzít zpět. Přestala jsem tam chodit úplně. Přespávám u dcery, která žije v podnájmu, ale chová se ke mně s úctou. A cítím se u ní víc doma než v domě, kde jsem strávila celý život.
Příště bych nic nepřepisovala za života
Chápu, že člověk chce věci ulehčit, aby děti neměly starosti, až odejdeme. Ale měla jsem počkat. Měla jsem si ponechat aspoň nějaké právo na to, být tam, kde jsem doma. Teď už je pozdě a mě z toho bolí srdce. Ne kvůli majetku, ale kvůli ztracenému vztahu.