Článek
Nevinné oslovení? Ani náhodou
Ze začátku jsme se s kamarádkou jen smály. Když se číšník u našeho stolu zeptal „A co si dá babi?“, myslely jsme si, že to snad jen špatně vyznělo. Jenže pak se to opakovalo. „Babi, máte tady čaj.“ „Babi, můžu vám s tím pomoct?“ A do toho úšklebky mladších lidí u vedlejšího stolu, kteří očividně slyšeli každé slovo.
Cítila jsem se ponížená
Mám sedmdesát, ale nejsem ani senilní, ani hluchá. Do restaurace chodím, protože mě to baví, ne proto, že bych potřebovala asistenci. A hlavně nejsem jejich babička. To oslovení mě zasáhlo mnohem víc, než bych čekala. Cítila jsem, jak se mi zvedá tlak. Ale místo hádky jsem se rozhodla jednat jinak.
Vzala jsem si slovo
Když číšník přišel s účtem a zase řekl „tady to máte, babi“, podívala jsem se mu do očí a zeptala se, kolik mu je let. Řekl, že dvacet tři. Usmála jsem se a odpověděla, že v jeho věku jsem vedla oddělení s dvaceti lidmi a živila rodinu, takže pokud někdo potřebuje péči, bude to spíš on. A že pokud chce jednou někoho nazývat babi, měl by si počkat, až mu ta osoba vnuka porodí.
Restaurace ztichla
Mladík jen zrudl a nic neřekl. Ostatní hosté, kteří si do té doby z nás dělali legraci, ztichli. Dokonce jedna mladá žena vedle u stolu pronesla směrem ke mně, že jsem dobrá. Když jsme odcházely, číšník se mi omluvil. Ale už bylo pozdě. Zaplatily jsme a odešly. A zpátky už se tam určitě nevrátíme.
Od té doby si dávám pozor
Domů jsem odcházela s pocitem, že jsem se za sebe dokázala postavit, i když mě chtěli jen shodit. Už dlouho mě nikdo takhle neponížil. Ale už dlouho jsem taky necítila takové zadostiučinění. Věk není ostuda. A kdo to nepochopil, ten má v životě co dohánět.
