Článek
Znělo to jako dobrý nápad
Vnuk mi několikrát připomínal, že jsem často sama a že pes mě přiměje víc chodit ven. Prý nebudu mít pocit prázdného bytu, a navíc – bude to skvělý způsob, jak mít v životě zas trochu radosti. Vybral mi plemeno, které „není náročné“ a „hodí se pro seniory“. Přesně těmito slovy mě přesvědčil. O tom, že i nenáročný pes potřebuje tři procházky denně, mi takticky nic neřekl.
První den byl zmatek
Dovezl mi malého psa s tím, že mi ukáže, co a jak. To „malý pes“ byla štěněcí kulička s obrovskou energií, která během hodiny zvládla rozkousat pantofli, udělat loužičku u gauče a dvakrát se pokusit vyskočit na linku. Vnuk odjel a já jsem poprvé pocítila opravdovou paniku. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, brečet, nebo utíkat.
Pořád něco potřebuji dělat
Každý den se točí kolem psa. Venčení, krmení, hlídání, utírání, uklízení. Než si ráno uvařím kávu, už mám za sebou první kolečko po parku a dva pokusy o útěk z obojku. Věci, které jsem měla ráda jako klidné čtení, povídání s kamarádkami, nebo jen obyčejné ticho, zmizely. Teď mě budí kňučení, a když konečně usne, bojím se pohnout, aby se neprobudil.
Cítím se unavená a vyčerpaná
Vnuk sliboval, že mi pomůže, ale samozřejmě má školu, kamarády, brigádu a čas jen někdy. Všechno zůstalo na mně. A i když se snažím, nejsem na to stavěná. Je mi líto toho psa, protože vím, že si zaslouží víc pozornosti, víc prostoru a víc trpělivosti. Ale já už prostě nemůžu. Ne takhle každý den.
Nevím, co s tím dál
Nechci ho dát pryč, ale začínám přemýšlet, jestli by mu někde jinde nebylo líp. Někde, kde je dvorek, děti, a někdo, kdo nebude mít strach, že zakopne při každém druhém kroku. A hlavně někdo, komu to nebude přerůstat přes hlavu. Já to totiž neumím. A přiznat si to je možná ta nejtěžší část.
