Článek
Prý jsem hloupější než cvičená opice
Reagovala jsem s větou, že bych ho nedokázala ani zapnout. A jeho bezprostřední reakce? Vysmál se mi do obličeje s tím, že by to přeci zvládla i cvičená opice. Asi to ani nemyslel zle, ale v tu chvíli se mě to opravdu dotklo a zamrzelo mě to. Nechala jsem to však být a začala přemýšlet nad tím, jestli nejsem opravdu zbytečně staromódní.
Neuběhl ani týden
Tohle bylo opravdu jako z filmu, neuběhl ani týden a vnuka jsme opět měli na hlídání. Už ve dveřích, ale bylo poznat, že něco není v pořádku. U večeře sotva držel slzy a jakmile odešel do pokoje, slyšeli jsme, že nahlas pláče. Když jsem se ho pokoušela utěšovat, dozvěděla jsem se, že mu spolužáci píšou ošklivé komentáře k fotce na sociálních sítích. Nebylo to nic hrozného, nešlo vyloženě o šikanu nebo nějaký hrubý nátlak. Ale pro někoho, kdo si buduje svůj profil a žije na internetu druhý život, to asi může být náročné.
Stará škola jako lék
Samozřejmě mě v duchu napadlo, že bez chytrého telefonu, který před týdnem tolik vychvaloval, by se mu nic takového nestalo. Ale bylo mi jasné, že takovou reakci si musím nechat pro sebe.
Nabídla jsem mu proto něco, co v tu chvíli potřeboval nejvíce, svoji přítomnost, bez telefonu, sociálních sítí nebo televize. Dvě hodiny jsme si povídali a já měla pocit, že ho tak trochu učím věcem „ze staré školy“. Uklidnil se, přestal plakat a měli jsme spolu smysluplnou a zábavnou debatu.
Uvědomění na konec
A co pro mě bylo nejhezčí? Zdaleka mi nešlo o pocit zadostiučinění, jsem přeci jenom hrdá babička a ne žádná kyselá seniorka. Dobrý pocit mi přinesl fakt, že vnuk celou situaci sám vyhodnotil a zmínil incident ze začátku týdne. Poznal, že umět ovládat chytrý telefon může na jednu stranu přinést spoustu zábavy, ale zároveň to není něco, kolem čeho by se měl točit svět, a také že to přináší svá rizika.
