Článek
Chtěla jsem mít všechno z krku
Šlo jen o obyčejné potvrzení, které jsem potřebovala kvůli důchodu. Cesta na úřad se mi nikdy nelíbí, ale tentokrát jsem si řekla, že to vezmu jako nutné zlo. Vyrazila jsem hned ráno, abych se vyhnula frontám. V čekárně sedělo jen pár lidí, takže všechno vypadalo, že půjde hladce.
Za dveřmi, které zůstaly pootevřené
Zatímco jsem čekala, jedna z úřednic otevřela dveře do kanceláře a nechala je pootevřené. Vevnitř zrovna probíhal rozhovor mezi ní a kolegyní. Nešlo o klienta, spíš o osobní věc. Nejprve jsem si nevšímala, co říkají, ale pak jsem zachytila část věty, která mě přiměla zpozornět. Mluvily o nějaké ženě, která má milostný poměr s člověkem z vedení. A nešlo o anonymní historku.
Začala jsem tušit, o koho jde
Jak mluvily dál, začalo mi to docházet. Popsaly ji tak přesně, že mi naskočilo jméno. Šlo totiž o matku jedné z mých známých, se kterou se občas vídáme na sousedských setkáních. Nikdy by mě nenapadlo, že by byla zapletená do něčeho takového. Úřednice se smály a přitom ji popisovaly slovy, která bych raději nikdy neslyšela.
Chtěla jsem to zastavit, ale už bylo pozdě
Než jsem se rozhodla zvednout a dát najevo, že je slyším, všechno už bylo řečeno. Najednou se ozvalo moje číslo a šla jsem na řadu. V kanceláři seděla jedna z žen, která to říkala. Když mě viděla, na chvíli ztuhla. Možná si uvědomila, že jsem všechno slyšela. Já se ale chovala, jako by se nic nestalo.
Nesla jsem si to domů v hlavě
Z úřadu jsem odcházela s hotovými papíry, ale taky s informací, o kterou jsem nestála. Nemám v úmyslu ji nikomu vyprávět. Jen mě mrazí z toho, jak lehce může někdo jiný prozradit cizí soukromí na místě, kde to nečekáte. A jak rychle se z běžného dne může stát něco, co už nejde vzít zpět.
