Článek
Osamělost je emoce, kdy máte pocit, že jste na světě naprosto sám. U žen může být osamělost spojena s absencí intimního vztahu, nebo s nedostatkem sociální a rodinné sítě a může se projevovat převážně na emocionální úrovni. Muži na druhou stranu, mohou prožívat osamělost na více úrovních - emočně, sociálně, finančně atd. Pro ně je osamělost často spojena s hodnocením jejich hodnoty pro ostatní. Jakoby se ocitli v naprosto jiném vesmíru.
V rozhovoru s Markem Greenem pro Upworthy Way vysvětlil: „Chlapci v pozdní adolescenci vědí, že jejich blízká mužská přátelství, a dokonce i jejich emocionální bystrost je vystavují riziku, že budou označeni za holčičí, nezralé nebo homosexuální. A tak místo toho, aby se soustředili na to, kým jsou, stávají se posedlí tím, kým nejsou – nejsou to dívky, malí chlapci a v případě heterosexuálních chlapců nejsou gayové.“
A pak jsou tu předsudky, které se táhnou z generace na generaci a které pramení z představ o tom, jak „by měli“ muži a ženy jednat. Kluci nepláčou, holky si hrají s panenkami, muži mají být ti, kteří zajišťují a ženy ty, které se starají. Ale co když, …kluci chtějí plakat a holky si nechtějí hrát s panenkami? Co když může být žena tím, kdo ve vztahu nosí kalhoty? A proč ženy hledají a chtějí vlastnit prince na bílém koni, když muži vyhlíží potřebu atraktivního duplikátu své matky? Právě v těchto bodech se objevují problémy, kdy staré vzorce a představy o postavení ženy a muže ve společnosti přicházejí do konfliktu.
Je depresivní, jak od mužů očekáváme, aby byli silní, aniž by jim bylo dovoleno se psychicky zhroutit. Všichni jsme lidé, bez ohledu na pohlaví, a potřebujeme empatii a péči, když jsme zraněni. Muži také touží po laskavých slovech a útěšných gestech, když jsou jejich emoce na dně a život je tvrdý. Empatie, kterou ženy očekávají od mužů, by měla fungovat oboustranně. Neměli bychom soudit muže, když ukazují citlivější nebo zranitelnější stránku své povahy.
Pokud se žena rozhodne, že nechce pracovat, je to její věc. Ale pokud se muž rozhodne udělat totéž, je souzen jako hnidopich nebo povaleč. Společnost od mužů očekává mnoho nereálných věcí. Pokud je muž agresivní vůči ženě, je to špatné. Ale pokud je agresivní žena, je to často přehlíženo. Ve skutečnosti je muž v obou případech často obviněn z nějakého provinění.
Jakoukoli fyzickou činnost, ať už je to něco tak obyčejného jako výstup po žebříku, se od muže očekává, bez ohledu na to, zda je toho schopen. Zajišťování rodiny, ať už finančně či jinak, se očekává především od muže. Jedná se především o finanční příspěvky. Přestože mnoho žen v posledních desetiletích aktivně přispívá k zajištění rodiny.
Od mužů se očekává, že se nebudou volně stýkat s jinými ženami, ale pokud je tomu naopak, je muž často obviňován z majetnického chování nebo represe.
Nakonec, i když je za rodinný život zodpovědných mnoho mužů, stále převažuje představa, že za rodinný život jsou zodpovědné pouze a výhradně jen ženy. Skutečná pravda bývá ohýbána a realita leží někde na půlce cesty. To jsou obecně negativní zkušenosti. Ale samozřejmě, existují výjimky.
„Muž přinese domů výplatu, udělá stojku a všechny peníze vyskládá na stůl, protože žena vede domácnost. Ze společných peněz investují. Dojde na lámání chleba a hádejte, kdo to všechno platil? No jasně, že žena, jak jinak! “
Je smutné, kolik otců po rozvodu ztratí rodinu a jsou tím naprosto zničeni. Nebo muži, kteří nejsou sice oficiálně rozvedeni, ale v praxi by být rozvedeni mohli. Jednoho dne se probudí a zjistí, že jejich žena a dítě odešli, bez rozloučení, bez dopisu, bez vysvětlení. Pokud se muž pokusí prosadit si své postoje nebo asertivněji reagovat na ženiny záměry, je často odsunut do role sobeckého manipulátora. Tito muži jsou poté často emocionálně zraněni, sociálně izolováni a mají problémy s komunikací. Je šokující, jak moc může taková situace člověkem otřást.
V životě mužů se často objevují okamžiky hlubokého klidu, ať už o to žádají, nebo ne. Nikdo jim nevolá, seznamovací aplikace jsou prázdné bez potenciálních partnerek, zprávy přátelům jsou bez odezvy, protože jsou zaneprázdněni. Občas se stávají jediným obyvatelem světa, což může trvat dny, ba týdny. Není to pro ně nejhorší situace na světě. Nicméně připadá mi, že mnoho mužů se ocitá na tomto osamělém ostrově bez dostatečného uznání nebo pochopení.
Muži obecně věnují více energie organizování setkání a schůzek. Mohou se cítit osaměle a unaveně jakýmsi společenským normativem. Pokud muž sám nezavolá nebo nepošle zprávu, nikdo se mu neozve. Proč jsou muži vždy ti, kteří musí iniciovat kontakt?
S příchodem prvního potomka se život muže i ženy razantně změní. Od zamilovanosti přechází pozvolna od povinností k odpovědnosti. Původní výhradní majetnický pocit naboural vetřelec, se kterým se musí muž dělit o partnerčinu pozornost a péči. Muž se v takovém prostředí může cítit jako v minovém poli.
„Vzpomínám si, jak mi kamarád vyprávěl, že jakmile odejde do práce, sesypou se k nim domů partnerčiny kamarádky a celý čas a štěbetají o všem možném. Jakmile přijede z práce, bouchne s brankou a vstoupí do bytu, všechno zmlkne a zavládne dusno. „Ať uděláš, co uděláš, ať se sebelíp snažíš o pomoc, všechno je špatně.“ Partnerka v tu ránu naštvaná a on polkne hořkou slinu ve snaze vybírat „serpentiny“ s maximální opatrností, neboť jediný chybný krůček znamená škrtnout ve skladu s výbušninou.“
Zdá se, že ženy mají kolem sebe vždy někoho, kdo je ochoten jim poskytnout podporu či útěchu v obtížných nebo osamělých chvílích. Přátelé s lahví vína, návštěva kamarádek s připraveným úsměvem, sociální sítě plné chvály a pozitivních zpráv. Připadá mi, že byť je příčina osamění totožná nebo velmi podobná může docházet ke zcela rozdílné formě prožívání. Ženy prožívají osamění více extrovertně, kdežto muži spíše introvertně. Samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo. A s přibývajícím věkem se mohou jak muži, tak ženy se svým osamění více uzavírat do sebe
Když muž přizná, že se cítí osaměle, bývá mu řečeno, ať s tím něco udělá. Je méně pravděpodobné, že muž najde podporu, porozumění nebo přijetí své zranitelnosti. Muž, který pláče během osobní krize, může působit nepohodlně. Když se žena přizná, že cítí osaměle, lidé se okamžitě shromáždí, aby jí pomohli a podpořili ji v její osamělosti. Snahou jejího okolí bývá zjistit, jak jí mohou pomoci, aby se cítila lépe. Nepřipadá mi, že ženy si plně uvědomují, jak je pro muže těžká osamělost.
Jako možné vysvětlení rozdílu mezi muži a ženami bych mohla nabídnout to, že ženy se v osamělosti snaží navázat spojení. Volají, píší, posílají e-maily přátelům, domlouvají si setkání. Sdílejí své pocity na sociálních sítích. Otevřeně přiznávají nebo naznačují, že se cítí osaměle.
Mnoho mužů, které znám, přiznává osamělost jen někomu, kdo je jim velmi blízký. Domnívám se, že muži v naší společnosti opravdu potřebují pracovat na tom, aby si dovolili být zranitelní a předefinovali si, co pro ně znamená být mužný.
Navíc u mužů se často zaměňuje poskytování materiálního zabezpečení svým blízkým za získávání dovednosti být pečujícím partnerem, což není to samé. Výsledkem je, že mnoho mužů v manželství neudržuje sociální vazby. A pokud nějaké mimomanželské vazby udržuje, tak obvykle bývají příčinou sporů nebo hádek. Ve finále mohou být příčinou rozpadu manželství, a to nezmiňuji mimomanželské milenecké vztahy, protože to by bylo na delší vyprávění. Paradoxem bývá, že když se muži ocitnou sami a rozvedení, náhle se kolem nich objeví podpůrný systém létajících opic.
Chtěla bych také dodat, že to je důvod, proč se přátelství mezi muži výrazně liší od přátelství mezi ženami. Věřím, že kvůli menšímu počtu hlubokých vztahů u mužů je přátelství mezi muži mnohem intenzivnější, téměř „bratrské“. Průměrné ženské pozorovatelce se to může zdát trochu homosexuální.
„Vdovec prochází fází osamění ve svém životě s pocitem, že tu není nikdo, s kým by mohl sdílet své emoce. Toho prvního a posledního, koho tady měl a kdo tu pro něho byl, tak ztratil. Jedná se o velmi stresující zátěž s traumatickým následkem. Proto nejsou nijak zvlášť společenští a obvykle se ještě více utahují do svého světa. Ztratili smysl života a nechtějí být na obtíž. Mrzutost, náladovost nebo hrubost bývá tichým voláním osamělého vdovce o pomoc. Za zoufalými činy můžeme najít zoufalého člověka, který individuálním způsobem demonstruje pocity osamění.“
Muži i ženy stále potřebují dotek pro dobré duševní zdraví bez ohledu na věk. Jde o to zbavit se předsudků za projev svých emocí a vystoupit ze své komfortní zóny sociálního stavu nouze. Tedy zvyknout si přijímat a dávat automaticky.
*******
Závěrem
Je to nepříjemná realita, ale tak to mezi muži často chodí. Podtrženo a sečteno, ano i muži pláčou a měli by o svých emocích více mluvit. Píšu-li mluvit, potom říkám vést dialog, neuzavírat se do monologů. Vystoupit ze své komfortní zóny otrhaného gauče a se svým mužským parťákem bez obav debatovat o čemkoliv. Doufám, že tento krátký článek přinese alespoň trochu útěchy všem osamělým vlkům, kteří vědí, že v samotě osamění nejsou sami.
Ave poustevníci!
TERAPEUTA - duševní rehabilitace
