Mužská zranitelnost: předávání neviditelných zdí

Tento článek navazuje na první díl s názvem „Mužská osamělost: výsledek umělého odmítání“, kde jsem se zabývala otázkou mužské izolace.

Přestože pocit samoty je pro většinu z nás nepříjemný, zdá se, že v průběhu evoluce vznikl z dobrých důvodů. Sociální vztahy jsou klíčové pro naše přežití, sdílení zdrojů a reprodukci. Stejně jako ženy, tak i muži touží po emocionální podpoře skrze hluboké mezilidské vztahy. Nejednou nás nepříjemný pocit osamění motivuje k navázání nových kontaktů.

Osamělost neznačí jen absenci společnosti, ale i touhu po hlubším spojení. Člověk může být obklopen lidmi, a přesto se cítit izolovaně. Mozek neustále vyhledává sociální interakce. Pokud nám připadá, že nemáme dostatečné spojení s ostatními lidmi, můžeme hledat útěchu u fiktivních postav, domácích mazlíčků nebo neživých objektů.

Nezanedbatelnou a velmi významnou roli hrají média a digitální svět. Online platformy a sociální sítě vytvářejí iluzi spojení, ale často postrádají hloubku a autentičnost osobních setkání. Muži se mohou nevědomky uchýlit k pasivnímu sledování obsahu a méně se angažovat ve vytváření a udržování skutečných vztahů.

Společenské normy a genderové stereotypy často předpokládají, že muži mají být nezávislí a silní, což může vést k potlačování emocí a odmítání vyhledávat podporu. Tlak na to být „mužný“ může u mužů vést k odcizení od vlastních emocí a bránit jim ve vyhledávání emocionální opory.

Když se muži ocitnou v těžkých životních situacích, často nemají dostatek blízkých, na které by se mohli spolehnout. Dokonce i ti nejvíce společenští muži mohou trpět pocitem intenzivnějším samoty než za svobodna.

Mnozí muži tlumí projev svých emocí jen proto, aby vyhověli společenským očekáváním, čímž ztrácejí možnost projevit svou pravou emocionální škálu. Dlouhodobé potlačování emocí může vést k psychickému vypětí a narušení emocionálního zdraví.

Je však nespravedlivé svalovat veškerou vinu na jednotlivce. Společnost jako celek, včetně žen, podporuje a udržuje tyto maskulinní ideály. Naše hodnotové systémy často upřednostňují nezávislost a konkurenceschopnost na úkor spolupráce a empatie.

Muži jsou často vychováváni v duchu, že by měli zvládat vše sami a být vůdci smečky. Ti se však velmi často a obvykle cítí jako osamělí vlci. V mužských vztazích může být udržován odstup, a komunikace se často omezuje na obecně společensky přijatelná témata jako sport nebo práce. Tento dominantní projev odráží jejich vnímání vlastní hodnoty.

Je na čase překonat tyto zastaralé genderové role a dovolit si projevovat emoce a starat se o své přátele. Je důležité aktivně hledat a budovat pevné vztahy jak s muži, tak se ženami. Otevřená komunikace a sdílení pocitů a zkušeností s ostatními muži může být velmi osvobozující.

Pod maskou alibismu nebo chladné hořkosti může být projevování emocí natolik cizí, že se muži mohou aktivně vyhýbat nejen projevům vlastních emocí, ale se obávat emocí ostatních lidí. Vlastně je nemusí emoce druhých vůbec zajímat. Vyslechnou, projeví účast a jdou dál. Emoce druhých po nich stečou jako voda. Naučili se tomu, že hlubší emocionální spojení jim může způsobit zranění. Proto z důvodu vnitřní preventivní obrany a z obav před potencionálně očekávaným rizikem ze zranění v důsledku emočního strádání či bolesti se uchylují k poněkud chladnějšímu projevu. Distancovali se v sebeobraně, což je zároveň udržuje v prohlubování jejich strachu ze zranění do izolace a osamělosti.

Zranitelnost otevírá dveře k možnosti být zraněným a umožňuje nám prožívat emoce, které odhalují naše nejcitlivější stránky. Zranitelnost je klíčová a stojí v pozadí neviditelné zdi, kterou muži často cítí mezi sebou. Tento proces může být nejen nepříjemný, ale i obtížně snesitelný, zvláště v kontextu rozšířeného přesvědčení, že muži by měli unikat pocitům slabosti. Přesto je právě zranitelnost klíčem k nalezení pravého spojení a pocitu, že jsou viděni a pochopeni ostatními. Přijetí zranitelnosti, může být prvním krokem k překonání této bariéry a ke skutečnému propojení.

Naše společnost často pěstuje nepřátelský postoj vůči mužům, kteří otevřeně vyjadřují své emoce, zejména pokud jsou tyto emoce považovány za „slabé“ nebo „měkké“. Muži jsou sice povzbuzováni k prozkoumávání svého emocionálního světa, ale přijetí pocitů jako strach, úzkost nebo smutek se může setkat s chladným přijetím. Stereotypy a předsudky také nepříznivě ovlivňují mužská přátelství, která jsou často zpochybňována a mohou být cílem posměšků.

Muži čelí paradoxu, neboť touží po hlubokém spojení, lásce a přátelství, ale pro dosažení těchto vztahů musí riskovat zranitelnost, což může vést k emocionálnímu zranění a trestu ze strany společnosti.

Je třeba, aby otcové začali měnit přístup k výchově chlapců tím, že se zaměří na rozvoj jejich emocionálního života a přátelství a také na to, jaký světový názor jim předávají.

Výchova chlapců může být dnes vnímána jako obtížnější než dříve, zejména ve srovnání s tradičním přístupem k výchově chlapců a dívek. Odepírání chlapcům práva na projevování emocí, které jsou považovány za „ženské“, je nespravedlivé a může vést k tomu, že se chlapci uchýlí k agresi a hněvu. Je důležité učit chlapce, že pláč je přirozený a neznamená slabost.

Chlapci se často dívají na své otce jako na vzory chování. Otcové, kteří se chovají nedůstojně k ženám před svými syny, riskují, že vychovají syny s misogynními názory. Je důležité, aby otcové předávali pozitivní vzory a učili své syny respektu a empatii.

Společenský tlak na vítězství může vést k tomu, že chlapci vnímají otcovu lásku jako podmíněnou jejich úspěchy, což může způsobit pocit nestability a v extrémních případech vést k depresi nebo jiným problémům.

Chlapci mají přirozenou fascinaci zbraněmi, což může být částečně dáno evolučními tendencemi. Je však důležité naučit chlapce pochopit vážnost a následky používání zbraní.

Přátelství mezi chlapci může být v určitém věku ovlivněno společenskými očekáváními, která mohou být zdrojem obav z nesprávné interpretace. Otcové by měli podporovat syny v tom, aby si udržovali silné vztahy s přáteli a rozvíjeli jejich sociální dovednosti.

Chlapci mohou být často aktivnější než dívky, což může být vzdělávacími systémy přehlíženo nebo špatně interpretováno. Je důležité najít způsoby, jak tuto energii využít produktivně.

V dnešní době je často považováno za „ženskou“ vlastnost být inteligentní, zejména ve školním prostředí. Otcové by měli podporovat své syny v akademických úspěších a ukázat jim důležitost vzdělání pro jejich budoucnost. Je důležité najít a porozumět nadání dítěte a vést jej k rozvoji nadání do talentu.

Když otcové najdou sílu vstát a pomoci svým synům s domácími úkoly, a přitom otevřeně přiznají, že něco nevědí, dávají tím chlapcům jasný signál, že vzdělávání a hledání odpovědí je důležité a cenné. Stoické mlčení, které často panuje mezi lidmi, nikomu neprospívá, a je to ještě horší, pokud toto mlčení začíná už mezi otci a syny. Je zásadní, aby muži byli v souladu se svými emocemi a uměli je vyjadřovat.

Chlapci se však nikdy nenaučí být v kontaktu se svými emocemi, pokud nedostanou prostor, aby se o nich mohli otevřeně bavit. To zahrnuje hovory o jejich vlastních pocitech, ale i o emocích druhých. Tento přístup je základním stavebním kamenem empatie, a empatie je zase klíčem k výchově dobrého člověka.

Nyní si, prosím, vyhraďte chvíli jen pro sebe a zamyslete se nad tím, jaký přístup k výchově zvolil váš otec, když jste byl malý chlapec, a jaký přístup zvolíte vy při výchově a formování budoucího života vašeho syna.

Zaměřte se na to, jak vás vaše zkušenosti s otcem ovlivňují, jak vás možná i zraňují, a jak tyto zkušenosti reflektujete ve vztahu k vlastnímu synovi.

Najděte si čas a přistupujte k vašemu synovi s otevřeným srdcem a přátelským tónem, protože takový rozhovor může být pro vás všechny velmi obohacující.

Ave poustevníci!