S hraničářem po stopách vysoce maskovaného autisty

Vycházím z předpokladu, že hraničář je základem a může vykazovat narcistické rysy, stejně jako narcista může mít sklony se projevovat antisociálně, závisle nebo schizoidně. Narcista může být zároveň sociopatem, ale nikoliv psychopatem. Charakteristické projevy člověka se mohou v symptomech prolínat jako poruchy chování, aniž bychom je mohli odborně klasifikovat za poruchy osobnosti. Pakliže někdo prožil negativní zkušenost, je pravděpodobné, že bude na budoucí znaky takové zkušenosti přecitlivělým. Pokud někdo v dětství zažil traumatické stresové události, je pravděpodobné, že bude k dalším zkušenostem zranitelnější. Rozdíl je v tom, čemu jsme se za dosavadní život naučili a co považujeme za standard či své individuální „normálno“.

Jinými slovy řečeno, s hraniční poruchou osobnosti jsme se nenarodili, nýbrž jsme k ní byli jako děti vedeni (jedná se o osoby s odborně diagnostikovanou hraniční poruchou osobnosti). Hraniční poruchu osobnosti nazýváme také jako emočně nestabilní poruchu. „Hraničářem“ nazývám osobu, která nevykazuje klasifikovatelné rysy hraniční poruchy osobnosti (dále HPO), i když některé jejich emoční projevy s HPO rezonují.

Používám-li označení hraničáři, narcisté apod. jedná se zejména o specifické projevy chování člověka. Samozřejmě se mohou vzájemně prolínat a každý člověk může vykazovat rozmanité projevy chování v závislosti na stavu jeho duševního rozpoložení. Proto se narcisté tolik vztahují k osobám s převládajícím chováním hraničáře a naopak. Narcista může být také hraničář a za projevem hraničáře může být skrytý vysoce maskovaný autista s ADHD symptomy. Další symbiózou mezi osobami a partnery se může rozvinout kodepedence (spoluzávislost), limerence, devalvace, idealizace, triangulace či jiné přetrvávající změny osobnosti. Submisivní podléhá dominantnímu a posiluje si prohlubování stresových událostí do traumatických zážitků. Nezpracované traumatické zážitky se jako recidivující vzorce více prohlubují. A nevědomě jsme vedeni je donekonečna je opakovat ve smyčkách.

HPO osoby se vyznačují vzorcem pokračující nestability nálad, chování, sebepojetí a fungování. Tyto zkušenosti často vedou k impulzivním akcím a nestabilním vztahům.

Co je Hraniční porucha osobnosti, si můžete přečíst zde.

Utrpení HPO osoby bylo způsobeno mnoha faktory, ale často trpí tím, že jsou odměněni za to, že se neodloučili od svého rodiče, nebo byli potrestáni odebráním lásky za rozchod se svým rodičem. HPO má prevalenci 5,9 % a je ve vyšší míře diagnostikována u žen.

U HPO osob se velmi častěji také vyskytují sklony k autismu a/nebo ADHD. Po akutním traumatickém prožitku můžeme být náchylnější k posttraumatické stresové poruše. Je zcela přirozené, že jsme po řadě zranění poněkud citlivější a na jakékoliv další trauma. Na stres reagujeme intenzivněji. S neurologickou odlišností od typické rozmanitosti lidské mysli jsme předurčeni k tomu, žít s mnoha dalšími zranitelnostmi a s posttraumatickými stresovými poruchami.

Pro netrénované oko mohou běžné zkušenosti vysoce maskovaných autistů vypadat jako hraniční porucha osobnosti (rozptýlený pocit sebe sama z maskování, smyslové přetížení může vypadat jako výbuchy hněvu, potíže s emocemi a vztahy). Emočně nestabilní osobnost má vrozenou zranitelnost (genetika) a je ovlivňována chronicky negativně působícími osobami v její „sociální bublině“.

Šťastný táta + šťastná máma = šťastné já. Tato rovnice u osob s HPO hraje klíčovou roli, protože osoby s HPO trpí „UTRPENÍM“.

Bipolární porucha, známá také jako maniodepresivní onemocnění, je porucha mozku, která způsobuje neobvyklé změny nálady, energie, úrovně aktivity a schopnosti provádět každodenní úkoly. Tedy jedná se o poruchu, se kterou jsme se narodili, a nikdo nás k takové poruše nevedl. Avšak existují výjimky potvrzující pravidlo a mohou se objevit osoby s prolínáním bipolární a hraniční poruchy osobnosti (něco je jim dané do vínku a něčemu se během svého života naučili).

Co je Bipolární porucha, si můžete přečíst zde.

Bipolární porucha (někdy bipolární afektivní porucha) je porucha nálady. Osoby zažívají období euforie a hyperaktivity (mánie) a období deprese a beznaděje. Bipolární afektivní porucha je poruchou psychiky, jejíž výskyt v rodině může být dědičný. Zatímco hraniční porucha osobnosti je emočně nestabilní poruchou osobnosti v důsledku adaptace na zážitky a zkušenosti z dětství.

„Hraničářem“ označuji osobu, u níž nelze klasifikací stanovit hraniční poruchu osobnosti, avšak její projevy chovaní jsou v některých bodech této poruše osobnosti velmi blízké. „Hraničářstvím“ označuji celek projevů chování hraničáře.

Převažující rysy hraničáře a jejich specifické vzorce problémů jsou způsobeny interakcí s rodiči nebo vychovateli, z dětství a z temperamentu dítěte. Podstata hraničáře začíná v raném dětství, kdy se formuje osobnost rostoucího dítěte. Svých typických projevů dosáhne v dospělosti a v těchto nejčastěji se vyskytujících obtížích:

Neschopnost se uklidnit a vědomě stabilizovat své emoční bouře.

Běžnými spouštěči jsou nejčastěji nadcházející rozchod, odmítnutí (dokonce i pocit odmítnutí), vnímání zanedbávání, ztráta vnější struktury. Vnímaná opuštěnost často posiluje přesvědčení, že daná osoba je „špatná“, a vyvolává její obecný strach ze samoty.

Samota není stejná jako osamělost. Mohu být v manželství a mít kolem sebe hromadu přátel a přesto se budu cítit osamělý, nikoliv sám. Mohu být sama, a přesto se nemusím být osamělou. Hraničáři se bojí samoty, neboť pocit osamění je jejich utrpením.

Ve vztazích často dochází k náhlým a dramatickým změnám. Někdo, kdo byl kdysi vnímán jako starostlivý, laskavý a úžasný, může být v příštím okamžiku považován za krutého a trestajícího.

Člověk se změní z role „potřebného prosebníka“ na „spravedlivého mstitele za minulé špatné zacházení“. To může vést k falešným obviněním předchozích pečovatelů a partnerů. Tato osoba, díky svým zkušenostem, nebude mít pocit, že by vznášela falešná obvinění, protože je přesvědčena svými zkušenostmi o své pravdě.

Nedostává se jim schopnosti vidět sebe a ostatní stabilním, integrovaným a realistickým způsobem.

Nemohou zůstat s někým pozitivně spojeným, když se cítí zranění, naštvaní nebo zklamaní danou osobou.

Mimochodem toto je obvyklý argument hraničáře, proč zůstává u starých zavedených pořádků s manipulujícím manželem. Toleruje a setrvává v negativních, zneužívajících či chybných mezilidských poměrech.

Hazard, nezodpovědné utrácení peněz, záchvatovité přejídání, zneužívání návykových látek, provozování nebezpečného sexu, bezohledná jízda, pasivně agresivní až útočný verbální projev a jiné.

Často zažívají opakující se sebevražedné chování, gesta, sebevražedné hrozby nebo sebepoškozující chování. Jedná se o formu emočních úlev (tzv. volání o pomoc). Toto chování je často vyvoláno strachem z opuštění a nejčastěji souvisí s připoutaným zraněním a konfliktem ve vztahu.

Bývají obdařeni nadměrnou citlivostí na změny. Obvykle se opakující rychlé změny nálady a velmi nízká tolerance k frustraci. Kvůli nízké kontrole nad emocemi vykazují nejisté sociální dovednosti. Pomáhá jim změna životních návyků podporující koherentní vizi zkušeností.

Jejich stud jako výsledek sebeponižování je vede k tomu, aby ponižovali druhé nebo používali sarkasmus. Za výbuchy hněvu z nepřiměřeně agresivní reakcí stojí jejich stydlivost a vina.

Minuty nebo hodiny může přetrvávat přechodný zážitek spojený s odpojením od reality, přičemž podstatou může být jejich jakákoliv i domněnka (obvykle to bývá utrpení z opuštění).

To je důvod, proč se mnoho lidí s projevy hraničářů může často obávat, že je (pro jejich připoutanost) opustíte. Zvláště, když se jejich připoutanost k vám zvyšuje.

Tento připoutávající se proces hraničáře je vyhledávanou narcistickou lahůdkou. Narcista má potřebu hrát sám za sebe a přemíra hraničářské připoutanosti jej děsí. Vidím to tak, že čím více se k vám připoutají, tím více se spouští jejich trauma z opuštění.

Hraničáři trpěli v raném dětství jakýmsi traumatem opuštění, zrady nebo ponižujícím traumatem (skutečným nebo domnělým) pravděpodobně od rodičovské postavy, což vedlo k posttraumatické stresové poruše. Výsledek tohoto traumatu zastavil jejich emoční vývoj.

Uvědomte si, že jejich „rozpolcené“ chování se vztahuje i na jejich vlastní vnímání sebe sama. Pokud si myslí, že mají nějakou chybu, mohou se podhodnocovat a trpět falešně nízkým sebevědomím (což vede k jejich depresi nebo sebevražedným myšlenkám). Ale pokud dokáží tyto vlastnosti „oddělit“ od sebe, potom se mohou s nepříznivým stavem své duše „vyrovnat“. Léčba a uzdravení je během na hodně dlouhé trati.

Bohužel, to je možná také důvod, proč je tak těžké se z „hraničářství“ zotavit. Pokud nemáte dostatek vlastních emocí, sil a odhodlání k tomu si připustit a přijmout, že máte duševní problém, tak kde a jak chcete najít motivaci k vyhledání odborné pomoci?

Ave poustevníci!