Článek
Na nedokonalé komunikaci ztroskotalo už mnoho důležitých věcí, například manželství nebo úspěch významného profesního projektu. Složitost a dramatičnost komunikace lze lokalizovat do určitých nepsaných pravidel, jejichž vykoumání by Vám v budoucnu mohlo pomoci se některých komunikačních chyb vyvarovat.
Co je komunikace? Pokud bychom dali prostor psychologické definici, dozvíme se, že komunikace je způsob sociální interakce, kdy jedinec, od něhož vychází sdělení se nazývá komunikátor, osoba, která sdělení přijímá komunikanta, obsah sdělení komuniké a komunikační kanál je způsob, kterým je komuniké předáváno a je závislé na celkovém chování komunikátoru a komunikanty. Chování lidí v sociální interakci může být kooperativní (vzájemně spolupracující), kompetetitivní (soupeřivé) nebo individualistické (každý si hledí toho svého). Rovněž i hloubka rozhovoru se liší. Rozhovor může být plytký (tlachání), praktický (zaměřený na pouhé sdělení faktů), emocionální a dialog.
I když verbální komunikací (slovem) sdělujeme podstatné informace a pomáháme vzájemnému vnímání a poznávání, mnohé o sobě i prozradíme neverbálním způsobem.
Pro oživení paměti si připomeneme způsoby neverbální komunikace.
Neverbální komunikace
Mimika tedy řeč obličeje odráží podle Paula Ekmana 7 primárních emocí, pocit štěstí či neštěstí, neočekávané překvapení, pocit strachu či jistoty, pocit klidu či rozčilení, pocit spokojenosti či nespokojenosti, zájem či nezájem
Gestika tedy řeč rukou spolu s mimikou tvoří základ neverbální komunikace. Často doprovází řeč (gestikulace) a tvoří součást rituálů (modlitba rukou). Gestika tvoří starší formu komunikace než řeč. Gestika se liší podle kraje. Evropané jsou více strojení, Asiaté gestikulují živě. Typy gest rozdělujeme podle Josepha A. DeVita do čtyř skupin: ilustrátory (ilustrují slovní sdělení), afektivní projevy (např. projevy celého těla), regulátory (signály např. přikývnutí) a adaptéry (uspokojení potřeby, např. odhrnutí vlasů)
Kinezika (gestika tvoří součást), což je sdělení pohybem těla. Je patrné například ve chvílích ohrožení.
Haptika – kontakt hmatem, podání ruky, pohlazení, poplácání po ramenou, nabídnuté rámě. Ovlivněno tak kulturou. Velmi důležitá empatie a poznání co si ke komu mohu dovolit.
Posturologie – uspořádání celého těla v prostoru (poloha hlavy, rukou, ale i celková upravenost či zanedbanost zevnějšku).
Proxemika – vyjadřuje vztah mezi lidmi prostřednictvím vzdálenosti. Intimní zóna (vzdálenost komunikujících do 60 cm), osobní zóna (vzdálenost komunikujících od 0,6 do 1,2 cm), společenská zóna (vzdálenost komunikujících od 1,2 do 2 až 3,6 m), veřejná zóna vzdálenost od 3,6 m. Velmi důležité. Když někomu vejdeme do intimní zóny, nemůžeme čekat úspěšný průběh rozhovoru, dotyčný se může cítit v ohrožení. Vhodná vzdálenost vyjadřuje respekt k autonomii druhého člověka.
Chronemika – Možná se to nezdá, ale hodně říkáme také tím, jak nakládáme s časem. Dochvilnost, nedochvilnost, kolik času věnujeme jednotlivým problémům, jak si interakci časově naplánujeme.
Interakční chyby
Nelze to ovlivnit, ale někteří lidé jsou nám milí při prvním setkání, zatímco s některými tak nějak a priori jednáme s určitou averzí, a i když nechceme, soudíme.
Samozřejmě, že je v našem zájmu se nad své subjektivní hodnocení povznést, zvláště v určitých situacích. Tomuto subjektivnímu hodnocení při vnímání druhých lidí se říká interakční (komunikační) chyby.
Mezi interakční chyby řadíme:
Haló efekt - na základě jednoho rysu (kladného či záporného) automaticky hodnotíme člověka komplexně celého. Například chudší oblečení. Ukvapené hodnocení.
První dojem - například u krásné ženy muž přisuzuje vybrané způsoby a chování, aniž by to odpovídalo pravdě.
Logická chyba hodnotíme na základě jednoho výrazného rysu. (příklad u atraktivní výstředně oblečené ženy nepředpokládáme inteligenci a vyšší vzdělání)
Efekt mírnosti – v hodnocení jsme mírnější na lidi, kteří jsou sympatičtí. Ovšem ne vždy se sympatický člověk charakterem či schopnostmi vyrovná tomu méně sympatickému.
Efekt sociálního postavení - představuje také velmi častou chybu, kdy se jinak chováme k lékaři a jinak například k uklízečce.
Projekce – promítání sebe sama do druhého člověka. Týká se například rodičů, kteří nutí své dítě studovat to, co nechtějí.
Předsudky a stereotypy – zaběhnuté názory zkreslují skutečnost. Romové jen zneužívají sociální dávky atd.
Z toho plyne, že milí sympatičtí krásní a dobře postavení lidé jsou v komunikační výhodě, což ovšem neposouvá nás tuctovější na druhou kolej, protože toho zůstává mnoho, na co se lze připravit a co se lze naučit. Například vždy můžeme nedostatek půvabu kompenzovat upraveným zevnějškem, absenci pověstného kouzla osobnosti můžeme vynahradit tím, jak se chováme. Nedostatek vzdělání nám pak nebrání v tom, abychom si opatřili dostatečné informace, které interakci (rozhovor) výrazně usnadní. Jako obranu vůči předsudkům si můžeme osvojit některé metody asertivního chování.
