Článek
Ve středověké Evropě byli vládci, vojevůdci a mocní panovníci obvykle muži. Vojenská moc, titul i rozhodování ležely převážně v jejich rukou. Ženy měly na starost domácnost, rodinu, případně vliv v zákulisí, málokdy ale oficiální roli ve vládě či politice. Přesto se občas objevily výjimky. Ženy, které se nespokojily s pasivní rolí, převzaly iniciativu, projevily odvahu, strategii a vůli utvářet osudy říší. Jednou z takových výrazných a vlivných žen byla Adéla Burgundská. Stala se spoluvládkyní, císařovnou, regentkou, rádkyní a jako bonus byla svatořečena. Její život dokazuje, že pohlaví nemusí určovat rozsah vlivu.
Dětství a první manželství
Adéla se narodila kolem roku 931 jako dcera burgundského krále Rudolfa II. Burgundského a jeho manželky Berty Švábské. Jako burgundská princezna byla od dětství vychovávána k politické odpovědnosti, křesťanství a připravována na významné sňatky, které měly upevnit postavení její rodiny. Ve svých patnácti letech byla provdána za italského krále Lothara II., čímž se posílilo burgundsko-italské spojenectví. Z tohoto manželství se narodila dcera Ema Italská. Po třech letech však Adéla ovdověla. Lothar zemřel 22. listopadu 950, pravděpodobně byl otráven.
Po jeho smrti se Adéla s dcerou ocitla v ohrožení. Berengar II. z Ivrey, který ovládl část Itálie, usiloval o to, aby si jeho syn Adalbert vzal Adélu za ženu, čímž by legitimizoval svůj nárok na italský trůn. Adéla odmítla, a tak byla uvězněna nejprve v Komu a poté na hradě Garda. Z vězení se Adéle podařilo uprchnout díky pomoci kaplana Martina. Útěk byl dramatický a nebezpečný, vybourala otvory ve zdi, přeplula jezero ve člunu a skrývala se v lesích a skalách, až nakonec našla útočiště na hradě Canossa.
Ota I.
Ota I. moc a rozmach říše
Zde, daleko od politického chaosu, Adéla vyslala naléhavé poselství německému králi Otovi I. Velikému. Ota, uznávající nejen její právoplatný nárok a diplomatický význam, ale patrně i její osobní statečnost, přešel s vojskem Alpy do Lombardie. Jeho tažení nebylo jen vojenskou akcí, byla to záchrana ženy a dcery, které se měly stát obětí politických intrik. Adéla se setkala s Otou v Pavii, kde se ukázalo, že jejich vztah přesahuje politické zájmy. Oba cítili vzájemný respekt, obdiv a náklonnost. Z tohoto pouta nakonec vzniklo manželství, svatba se konala 23. září 951.
Tento čin upevnil Otovu pozici v Itálii a zároveň dal Adéle prostor stát se jeho spoluvládkyní. Její schopnost diplomaticky jednat, chránit majetek a udržovat kontakty s italskými i burgundskými šlechtici výrazně přispěla k stabilizaci říše a k upevnění Otovy vlády.
Ota upevnil svou moc, porazil Maďary u bitvy u Lechfeldu v roce 955 a rozšířil hranice říše. Adéla se stala jeho spoluvládkyní a 2. února 962 byli oba korunováni v Římě císařem a císařovnou. Adéla byla první německou královnou, které byl pravidelně přiznáván titul consors regni, a aktivně zasahovala do státních rozhodnutí, diplomatických misí a církevních reforem. Z tohoto manželství se narodily 4 děti, z nichž dědicem se stal Ota II.
Konflikty s Theofanou
Když po smrti Oty I. usedl na trůn Ota II. a vzal si byzantskou princeznu Theofanu, vznikl složitý rodinný i mocenský rozkol. U dvora se ocitly dvě dámy, každá z jiného kulturního a politického prostředí, které měly rozdílnou vizi pro říši, ale spojovala je nesmírná ctižádost. Adéla obhajovala své statky, vliv na církev a kontinuitu západních tradic, zatímco Theofana prosazovala byzantský vliv, orientaci na východní model vlády a vlastní mocenskou pozici.
Setkaly se dvě velmi silné a odhodlané ženy. Napětí bylo značné, ale v krizových chvílích, například při zajišťování nástupnictví, dokázaly spolupracovat. Po smrti Theofany převzala Adéla regentství nad nezletilým vnukem a opět se ukázalo, že její politické schopnosti, pragmatismus i víra byly klíčem k udržení stability říše.
Liutharův evangeliář
Otonská renesance a kulturní odkaz Adély Burgundské i Theofany
Otonská renesance je poslední fází Karolínské renesance, trvající od druhé poloviny 10. století do 30. let 11. století, zahrnující vládu Oty II., Oty III. a Jindřicha II. Hlavním znakem bylo rozvinutí karolínské kultury do území někdejší antické Římské říše, obohacené o byzantské vlivy v iluminacích, architektuře a zlatnictví. Přínos epochy spočíval zejména v šíření antické filozofie, písemnictví, výtvarného umění a liturgie.
Adéla Burgundská hrála v tomto období klíčovou roli. Podporou scriptorií, zakládáním a obnovou klášterů a ochranou vzdělanců přispěla k zachování antických i křesťanských textů, které by jinak mohly zaniknout. Její činnost vytvářela prostředí, v němž se mohly plně rozvinout umělecké a vzdělanostní aktivity Otonské renesance.
Byzantský vliv do této kultury přinesla císařovna Theofana. Její vzdělání, dvorské zvyky a estetické cítění obohatily iluminace, architekturu a dvorský život o východní prvky, sofistikovanější umělecké projevy a byzantské motivy. Adéla a Theofana se střetávaly v mocenských i kulturních otázkách, Adéla hájila kontinuitu západních tradic, statky a vliv na církev, Theofana prosazovala orientaci na byzantský model vlády a vlastní mocenskou autoritu.
Tato rivalita obou císařoven umožnila, aby se západní a východní tradice vzájemně doplňovaly. Výsledkem byla komplexní kulturní renesance, kde se prolínaly vzdělanostní aktivity, umělecká tvorba a liturgické inovace. Adéla Burgundská se stala patronkou vzdělanosti a kulturní průkopnicí, která pomohla zachovat antické dědictví a západní tradice, zatímco Theofana přinesla byzantský estetický a intelektuální rozměr, čímž obohatila otonskou kulturu a připravila půdu pro vrcholné umělecké projevy své doby.
Dcera Ema a vliv v českých dějinách
Z prvního manželství Adély Burgundské s italským králem Lotharem II. se narodila dcera Ema, která se později stala významnou postavou západoevropské a české politiky. Historie naznačuje, že se pravděpodobně provdala za českého knížete Boleslava II. Pobožného, čímž se Adéla stala jeho tchyní. Šlo o strategický svazek, který propojil italsko-burgundskou a českou aristokracii a otevřel cestu k vlivným politickým vazbám.
Ema se vyznačovala vysokou vzdělaností, diplomatickým talentem a značnou osobní odvahou. Byla první českou kněžnou, která si nechala razit vlastní mince s nápisem EMMA REGINA, což bylo nejen symbolem jejího postavení, ale i politické autonomie v rámci dvora, kde převládali mužští vládci. Kronikář Kosmas Emu ve své kronice vychvaloval až do nebes.
Ema představuje pokračovatelku politického a kulturního odkazu své matky Adély. Skrze ni se propojily tradice západoevropské diplomacie a české vlády. Vliv královny Emy byl natolik silný, že si zaslouží vlastní samostatný článek, protože její role v českých dějinách ilustruje sílu ženské diplomacie a kulturního patronátu, který byl ve středověké Evropě často podceňován.
Charitativní činnost, duchovní život a svatořečení
Po skončení regentství se Adéla stáhla a věnovala se duchovní činnosti. Zakládala kláštery, podporovala církevní instituce, špitály a starala se o potřebné a chudé. Přestože ztratila mnoho blízkých, nikdy neztratila víru ani odhodlání pomáhat.
Zemřela 16. prosince 999 v klášteře, který sama založila ve městě Selz v Alsasku. Její společenský a náboženský přínos byl tak významný, že již v roce 1097 ji papež Urban II prohlásil za svatou. Je uctívána jako patronka vdov, rodičů s mnoha dětmi, žen v těžkých situacích i vyhnanců
Její příklad ukazuje, že i ve světě ovládaném muži mohla žena stát v čele mocné říše, činit rozhodnutí, ochraňovat slabé, budovat církev a inspirovat generace.
Když jsem při hledání obrazových podkladů pro tento článek narazila na sochu Adély Burgundské, okamžitě mě zaujalo, že se usmívá. Úsměv na sochách je vždy unikátní, zvláště pak na sochách středověkých panovníků a světců, kde většinou dominují vážnost, majestát a kontemplativní výraz. Tento výjimečný detail dodává Adéle lidskou přívětivost a teplo, které kontrastuje s její mocí, autoritou a svatozáří.
Seznam zdrojů:
https://www.historyofroyalwomen.com/adelaide-of-italy/saint-adelaide-queen-italy/
