Novinářem v Číně

Dva díly knihy „Novinářem v Číně. Co jsem to proboha udělal“? a „Novinářem v Číně. Nezešílet! představují mrazivou, syrovou a hluboce osobní výpověď o zemi, kde pravda nemá místo. Původně jsem chtěla napsat dvě samostatné recenze, později dvě na sobě nezávislé kapitoly – ale nakonec jsem se rozhodla hodnotit obě knihy společně. Proč? Protože se prolínají nejen tématem, ale i způsobem, jakým zasahují čtenáře. A protože jejich síla spočívá v celistvosti. Tohle se totiž nedá rozdělit. A už vůbec ne převyprávět. Tuhle knihu je potřeba zažít – přečíst nebo poslechnout – protože žádná recenze ji nemůže postihnout v její úplnosti.

Tomáš Etzler má za sebou dlouhou a strhující novinářskou kariéru – jako válečný zpravodaj CNN působil ve válečných zónách po celém světě. Je také prvním (a dosud jediným) Čechem, který získal prestižní cenu Emmy. Ale právě v Číně, kam v roce 2006 nastoupil jako zpravodaj České televize, se setkává s bezmocí, frustrací – a nakonec i s vlastním psychickým zhroucením.

Na začátek jedno doporučení: ještě před oběma díly Novinářem v Číně vyšla kniha rozhovorů Kdo ví, kde budu zítra, kterou s Etzlerem vedl Jindřich Šídlo. Nabízí komplexnější pohled na Etzlerovu profesní i osobní historii – jeho těžké začátky v Americe, práci pro CNN, reportování z Afghánistánu a dalších válečných oblastí. Sama jsem ji poslouchala jako audioknihu a doporučuji ji jako cenný kontext před vstupem do čínské temnoty.

První díl audioknihy namluvil sám Tomáš Etzler, druhý jeho bratr Miroslav. Obojí má své kouzlo. Tomášův projev je úderný, temperamentní a hluboce prožívaný – je z něj cítit, že nejde jen o text, ale o autentické svědectví. Miroslavův přednes je naproti tomu kultivovaný a profesionální, ale i on působí věrohodně – a to i díky tomu, že jejich hlasy si jsou velmi podobné, což poslechu dodává kontinuitu. První díl zůstává spíše v rovině profesního pohledu na Čínu, ten druhý však jde hlouběji – odhaluje i Etzlerovy osobní a rodinné krize a přibližuje dopady, jaké měl pobyt v totalitním režimu na jeho psychiku.

Oba díly společně snímají čtenáři klapky z očí. V západním světě máme často tendenci dívat se na Čínu jen jako na ekonomickou velmoc, což bezpochyby je – ale zároveň mnozí záměrně přehlížejí porušování lidských práv, náboženský útlak a nelítostnou mašinérii totalitního režimu.

Vždy jsem si myslela, že v ideologické zrůdnosti nemůže nic překonat Severní Koreu, ale dnes už si tím tak jistá nejsem.

Etzler ukazuje, jak funguje diktatura, která už nepotřebuje tanky – stačí jí systém. Školy neučí myslet, ale přizpůsobit se. Úsměv je podezřelý, empatie slabost a odvaha zločin. Lidé mluví v naučených frázích, bez emocí a bez schopnosti skutečného rozhovoru. Ne proto, že by nechtěli – ale protože celý život žijí v prostředí, které je to odnaučilo.

Do této kulisy vstupuje český novinář, který si i v těchto podmínkách neúnavně plní své povinnosti – i za cenu opakovaných zatčení a neustálého ohrožení. Kontrast mezi jeho prací a prostředím, ve kterém ji vykonává, je silný a někdy až fyzicky nepříjemný.

Kniha však není jen osobní zpovědí – je to mozaika. Kapitoly na sebe navazují volně, každá odhaluje jiný aspekt života v Číně. Vzniká tak temný, mnohovrstevnatý obraz světa, kde lidé trpí nejen pod diktátem režimu, ale i vinou technologické kontroly, systematického útlaku a necitlivosti vůči přírodním i lidským katastrofám.

Pro lepší představu zde alespoň stručně uvádím některá klíčová témata, kterým se knihy věnují:

Jedním z nejcennějších rysů Etzlerova svědectví je jeho hluboké osobní prožívání utrpení obyčejných čínských lidí. Nezůstává v bezpečné pozici pozorovatele. Nechrání se cynismem, ani tradičním novinářským odstupem, který by mu umožnil „pouze“ přinášet fakta. Místo toho se nechává zasáhnout. V jeho psaní je cítit bolest, vztek, zoufalství i bezmoc. Utrpení chudých, nemocných, zastrašených a systematicky umlčovaných lidí se ho dotýká až na dřeň.

Právě tímto „nedostatkem profesionality“ – v tom nejlepším slova smyslu – je jeho práce eticky silnější a lidsky pravdivější. Kdyby byl jen reportérem, který sbírá data, čtenář by mohl pohodlně oddechnout a říct si: „Ještě, že se mě to netýká.“ Ale tím, že se sám dává všanc – jako neklidný, přetížený, zranitelný člověk – přesahuje roli novináře a stává se svědkem v tom nejhlubším smyslu slova: tím, kdo nese důkaz.

Není divu, že někdejší prezident Miloš Zeman – známý svými sympatiemi k čínskému režimu – Etzlera označil za „pekingský problém“. V kontextu knihy je to mimořádně výmluvná lichotka.

Aby byla deprese až na dřeň dokonalá, uzavřu recenzi filmovou minireflexí. Tomáš Etzler během let svého působení v Číně natočil celovečerní dokumentární snímek Nebe.

Film vznikal během sedmi let a zaměřuje se na jeden z nejcitlivějších příběhů, které Etzler zažil – příběh sirotčince pro postižené děti. Tento sirotčinec, vedený dvěma katolickými sestrami, poskytuje domov a péči dětem, které byly opuštěny nebo zanedbávány kvůli svému zdravotním postižení. V zemi, kde je křesťanství systematicky potlačováno a kde politika jednoho dítěte zanechala tisíce dětí bez rodin, představuje tato instituce oázu lásky, důstojnosti a lidskosti.

Film se přitom nevyhýbá temným stránkám čínské reality – ukazuje manipulaci s pravdou, potlačování svobody, i systematické znevažování těch nejslabších. Přesto se Etzler rozhodl vyprávět především příběh naděje. Naděje, která přežívá i v těch nejtemnějších koutech světa – i tam, kde se zdá být lidskost zcela vymazaná.

O tomhle filmu se těžko píše. Je třeba ho vidět. A ne každý jeho svědectví dokáže unést. Snímek je dostupný za poplatek na DAFilms.