Článek
Pro účely tohoto článku jsem si udělala malou osobní statistiku. Za svůj život jsem přečetla určitě takových 1920 knih. Možná i trochu více. Jsem notorický čtenář, který nenasytně konzumuje knihy všech žánrů. Mám ráda knihy historické, životopisné, cestopisné, literaturu faktu, duchovní a filozofickou literaturu, ale vůbec nepohrdnu dobrým thrillerem, sci-fi a už vůbec ne humornou knihou. Ale spočítala bych možná i na prstech, kolik knih pro mě mělo nějaký nosný význam. Kdybych byla štědrá, našla bych maximálně těch 20 ze zmiňovaných 1920.
Šikmý kostel (myslím celou trilogii) mezi ně rozhodně patří. Jednak samozřejmě obdivuji neuvěřitelnou pílí, preciznost při práci s daty, kterou vnímáte snad u každé stránky rozsáhlého díla. Jsem spisovatelce velmi vděčná, že odkrývá tak velmi čtivou formou příběh zaniklého města a také mnoho neznámého z historie, i když člověka často mrazí. Jako dítě z hornického města jsem si myslela, že havíři jsou sprostí burani a alkoholici, kteří bijí své ženy. Dnes už si to nemyslím a cítím pokoru před těžkou prací, za kterou často zaplatili zdravím a mnozí také životem. Asi i více rozumím drsné mentalitě lidí z našeho kraje, kterou jsem někdy považovala za křupanskou.
Ale také, a to především mě obrazně řečeno vrací toto dílo ke kořenům.
Mé kořeny jsou takové bezprizorní, řekla bych. Moje mamka se brzy rozvedla a s otcem jsem se viděla sporadicky a časem už vůbec ne. Tudíž tamní rodová linie pro mě představuje otázky, na které mi nikdo nedá odpověď. Maminka mé maminky byla potomek katolického faráře, což samo o sobě je z hlediska zdravých rodových kořenů tak nějak narušené a maminčin tatínek zase byl potomkem muže, kterého coby novorozence někdo položil před dveře domu porodní báby, která si miminko osvojila. Dědeček byl člověk, kterého jsem nesmírně milovala, i když to byl člověk dosti svérázný, ale měl v sobě velkou noblesu a zároveň takovou starozákonní laskavost a moudrost, která se snoubí se sarkastickým nadhledem. Dětství a mládí prožil dědeček v místech, o kterých píše paní Lednická. Vždycky jsem vnímala, že tam, kde se mluví po našemu (a kde dosud žije část vzdálené rodiny), bylo všechno o dost jinak. Už v dětství jsem vnímala tu jinakost. Když jsem byla dospělá, chtěla jsem se dozvědět více například o těšínské válce. Osobně jsem vždycky vnímala s hlubokou lítostí, že mezi Čechy a Poláky došlo k takovému rozkolu, které skončilo těšínskou válkou. Dvě mladé republiky, které by se měly podporovat, si šly po krku. Kdysi jsem se v televizi dívala na Historii.cz, kde nějaký historik řekl, že bylo velkou chybou, že spolu Češi a Poláci nedokázali v těch dobách komunikovat. Konflikt prý velmi usnadnil Hitlerovi cestu k absolutní moci a podrobení si obou zemí. Chtěla jsem vědět více o tom, jaký bylo dětství a mládí za války v gubernii, jak dědeček říkal Generálnímu gouvernementu, kde tehdy spadala vesnice, kde dědeček žil. Trochu jsem se obávala ptát, protože jsem se obávala, zda neuslyším nějakou kontroverzní myšlenku nebo názor. A když jsem se přece jen na něco zeptala, vůbec jsem se nedokázala zorientovat a dědeček hovořil jako že vše řečené musí být zcela zřejmé. Dnes bych se díky Šikmému kostelu a také Životicím zorientovat dokázala, ale bohužel dědeček zemřel v roce, kdy vyšel první díl Šikmého kostela, a tak je mi jen líto, že jsem toto dílo nemohla číst o pár let dříve.
