Článek
Ekonomika roste, platy rostou, máme volný trh, máme svobodu a přetékající nákupní košíky, přístup k technologiím, možnost cestovat. Ale co to vlastně znamená? A pro koho?
Nemyslete si, že když se máte dobře vy, má se dobře celá společnost. Tato slova rezonují dnes silněji než kdy dřív. Protože společnost není definována tím, jak se daří většině, ale tím, jak se dokáže postarat o ty, kteří se ocitli v krizi – záměrně nepíšu „na okraji společnosti“. Společnost je totiž jen tak silná, jak silný je její nejslabší článek.
Mezi paragrafy a přehlíženými osudy
Systém, který by měl sloužit jako bezpečnostní síť, často připomíná spíš síto. Na jeho dně končí lidé, kteří se tam neocitli vlastní vinou – nemocní, senioři, lidé s hendikepem, nebo ti, kteří se prostě narodili ve špatný čas na špatném místě.
Příklad z okolí: mladá žena s rakovinou, samoživitelka malého chlapce s těžkým postižením. Celý život pracovala, odváděla daně, platila zdravotní i sociální pojištění. A když konečně potřebovala pomoc, stát ji poslal na Úřad práce. Invalidní důchod až po roce nemoci. Příspěvek na péči pro dítě zamítnut bez jediné osobní návštěvy. A zatímco náklady na specializovaný stacionář rostou, pomoc nepřichází.
Tohle není výjimka. Je to realita tisíců lidí v této zemi.
Solidarita jako náplast místo systému
Ano, máme Donio, Znesnáze21, sbírky na sociálních sítích. Je krásné vidět, kolik lidí je ochotno pomoci. Je nádherné, že tu máme platformy jako Donio. Lidé tam přispívají na operace, které pojišťovny nehradí. Na elektrické invalidní vozíky, které zdravotní pojištění nechce zaplatit. Na speciální pomůcky pro děti s hendikepem, na rehabilitace, léky, bydlení. Ale je tohle v pořádku? Neměl by být právě stát garantem základní solidarity a podpory? Pomoc odkázaná na empatii veřejnosti je křehká, nepravidelná a neorganizovaná.
Donio a podobné platformy pomáhají – a přitom současně odhalují, jak zoufale děravý je náš systém. Nutí nemocné, zranitelné, vyčerpané lidi v extrémních životních situacích vystupovat na veřejnosti, zveřejňovat své diagnózy, zveřejňovat svá traumata, a žebrat.
Když stát selhává v základní sociální funkci, nedoplácí na to jen jednotlivci. Doplácí na to celá společnost. Protože když nefunguje zdravotnictví, nefunguje školství, když propouštíme nemocné na pracovní úřad a odmítáme platit zdravotní pomůcky, bouráme vlastní střechu nad hlavou.
Kde je systematická pomoc lidem po těžkých nemocech? Kde je podpora při návratu do života po vážném zranění, po výkonu trestu, po psychickém kolapsu? Kde je prevence, kde je empatie? Bez skutečné pomoci totiž lidé končí na ulici – a my se na ně pak díváme svrchu, s přesvědčením, že my bychom si přece život nikdy takhle nezničili. Jenže málokdo chápe, jak tenká hranice vede mezi běžným životem a naprostým pádem. A jak rychle se po ní dá sklouznout, když selže zdraví, vztahy, nebo když jednoduše nemáte nikoho, kdo by vás podržel.
Co nabízí stát těm, kdo se chtějí postavit na nohy? Co nabízí lidem po výkonu trestu, aby našli smysluplné uplatnění a nezačali znovu klopýtat? Dnes často spíš trestáme, než pomáháme s nápravou. Systém je nastaven jako past, ne jako opora.
Zdravotnictví a školství?
Zdravotní péče? Vyčerpaní zdravotníci, dlouhé čekací lhůty, pojišťovny, které spíš hledají, proč neproplatit, než jak pomoci. Školství? Podfinancované, učitelé přetížení, podpora pro děti s různými potřebami nedostatečná nebo žádná. Každý kvalitní vizionář je rozdupán byrokracií systému.
A my si přesto říkáme, že se máme dobře?
Kdo jsme, když se díváme jinam?
Nejde o to podceňovat, co jsme jako společnost dokázali. Ale je nutné mluvit i o tom, co přehlížíme. Dobře se nemáme, dokud přehlížíme ty, kdo už nemají sílu vstát. Nejsme silní, pokud ignorujeme slabost. Nejsme bohatí, když neinvestujeme do těch, kteří pomoc potřebují a často jsou ochotni ji časem vrátit i s úroky.
Skutečně silná společnost se pozná podle toho, jak se chová k těm, kdo nemají hlas. A v tom máme, bohužel, ještě hodně co dohánět.
Mám se dobře, ale vidím
Ano, mám se dobře. Mám práci, dvakrát do roka jedu na dovolenou, mám střechu nad hlavou, relativně dobré zdraví a dospělé děti, na které jsem pyšná. Mám milujícího partnera, fungující rodinu a pár přátel. A právě proto si můžu dovolit napsat, že mnoho lidí se dobře nemá. A že se nás to týká a je to i naše zodpovědnost. Je nejvyšší čas, aby se společnost přestala chlácholit průměry a začala vnímat jednotlivé lidské osudy.
Je nepochybně pravda, že chudí byli, jsou a budou. Ale to neznamená, že mi to může být jedno. Protože pokud necháme ty nejzranitelnější padnout na kolena, pak ztrácíme právo říkat o sobě, že jsme vyspělá společnost.
