Ratifikace 13. dodatku Ústavy USA jako první krok Afroameričanů ke svobodě a rovnosti

Jednou z nejvýraznějších postav tohoto boje byl Frederick Douglass, jehož životní příběh a aktivismus se stal symbolem odporu proti otroctví a diskriminaci. Douglass ukazuje, že cesta ke skutečné svobodě byla a stále je dlouhá a plná překážek.

Loď s otroky je krutá báseň Heinricha Heineho, která popisuje realitu doby.

Představme si loď naplněnou lidmi, kteří nejsou považováni za lidské bytosti, ale za zboží. Z Afriky byli násilně odváženi do Ameriky, protože původní obyvatelé kontinentu nebyli zvyklí na tvrdou práci a Evropané hledali levnou pracovní sílu. Cesta přes Atlantik byla nesmírně krutá, lidé byli svázáni, v přeplněných lodích, vystaveni nemoci a hladu. Neuvěřitelné množství otroků utonulo během plavby, bez možnosti pomoci.

Podmínky byly tak nelidské, že docházelo i k pojistným podvodům: majitelé lodí někdy raději nechali loď s otroky ztroskotat, než aby přežívající otroky vydali prodejcům, protože pojistné bylo vyšší než cena zotročených vyčerpaných lidí. Tenhle zrůdný obchod s lidmi, kde lidskost byla bezcenná, dal základ nespravedlnosti, která přetrvávala generace a stala se výzvou pro boj za svobodu a lidská práva.

Otroctví Afroameričanů znamenalo nejen ztrátu svobody a nucenou práci, ale i psychologické a kulturní zotročení. Lidé, kteří se často holedbali zbožností, náboženskými hodnotami a morálkou, přesto „černochy“ nepovažovali za plnohodnotné lidské bytosti. Byli redukováni na „majetek“, jejich životy se počítaly jako čísla v účetních knihách, jejich utrpení bylo ignorováno. Otroctví tedy znamenalo systematické odlidštění, kdy lidskost byla popírána, morální práva ignorována a důstojnost přehlížena a to i přes veřejné proklamace víry a zbožnosti majitelů otroků.

A právě z tohoto temného základu vystupuje život Fredericka Douglasse. Člověka, který nejen unikl z otroctví, ale dokázal svůj hlas proměnit v mocný nástroj odporu proti otroctví a diskriminaci.

Frederick Douglass se narodil v roce 1818 do otrocké rodiny v Marylandu. Od dětství poznal krutosti otroctví a byl odtržen od své matky. Přesto si našel cestu ke vzdělání. Tajně se učil číst a psát, protože věděl, že znalosti jsou klíčem k osobní svobodě a možnosti změnit svůj osud. Tento zápas o vzdělání formoval jeho charakter a připravoval půdu pro jeho budoucí roli vůdce emancipace.

Po útěku z otroctví se Douglass stal spisovatelem, řečníkem a aktivistou. Jeho autobiografie Narrative of the Life of Frederick Douglass, an American Slave (Příběh života Fredericka Douglasse, amerického otroka ) otevřeně popisovala brutalitu otroctví a dokazovala intelektuální i morální hodnotu Afroameričanů. Douglass přesvědčil veřejnost i politiky, že zrušení otroctví není pouze otázkou zákona, ale i morální povinností společnosti.

Jeho hlas a práce významně přispěly k ratifikaci 13. dodatku Ústavy USA, který formálně zrušil otroctví v roce 1865. Tento krok byl výsledkem složitého procesu, v němž klíčovou roli sehrál prezident Abraham Lincoln. Konflikt mezi Severem a Jihem, který vyústil v Americkou občanskou válku (1861–1865), byl zásadní pro možnost přijetí dodatku. Severní státy bojovaly nejen proti rozpadu Unie, ale i proti pokračování otroctví, zatímco jih se snažil jeho zachování prosadit, protože otrocká práce byla základem tamní ekonomiky. Lincolnova politika a jeho Proklamace o emancipaci vytvořily právní a politický základ pro konečné zrušení otroctví a spolu s tlakem aktivistů, jako byl Douglass, vedly k historické ratifikaci 13. dodatku.

Na severu bylo otroctví postupně rušeno od roku 1799 a úplně zrušeno 4. července 1827, takže uprchlí otroci mohli hledat azyl ve svobodných státech. Lincolnova politika a jeho Proklamace o emancipaci vytvořily právní a politický základ pro konečné zrušení otroctví a spolu s tlakem aktivistů, jako byl Douglass, vedly k historické ratifikaci 13. dodatku.

Po skončení občanské války Frederick Douglass pokračoval v boji za rovná práva a volební práva Afroameričanů. Aktivně podporoval 14. dodatek Ústavy USA, ratifikovaný 9. července 1868, který zaručoval občanství všem osobám narozeným v USA včetně bývalých otroků a poskytoval rovnou ochranu zákonů pro všechny občany. Následně podporoval 15. dodatek Ústavy USA, ratifikovaný 3. února 1870, který zakazoval omezovat volební práva na základě rasy, barvy pleti nebo předchozího stavu otroctví. Douglass se aktivně účastnil politického i společenského života, působil jako poradce mnoha politiků, včetně Lincolna, a jeho diplomacie ukázala, že jeho boj nebyl jen morální, ale i praktický. Tyto dodatky spolu s tlakem aktivistů významně posílily právní rámec rovnosti a občanských práv pro Afroameričany.

Navzdory veřejné roli byl Douglass také člověkem s osobním životem. Několikrát se oženil, měl děti a jeho vztahy často odrážely náročné podmínky doby a obtížnost udržet rodinný život během boje za svobodu a rovnost. Jeho životní příběh je důkazem, že osobní odvaha, vytrvalost a vzdělání mohou vést k hluboké společenské změně.

I po zrušení otroctví zůstávala diskriminace a segregace hluboce zakořeněné, zejména na jihu Spojených států. Byla zavedena Jim Crow laws, které právně oddělovaly černošskou populaci od bělošské ve všech oblastech veřejného života, ve školách, dopravě, restauracích a dalších veřejných místech. Tyto zákony upevňovaly segregaci, omezovaly volební práva Afroameričanů a podporovaly nerovnost, přičemž často doprovázely násilí a zastrašování ze strany extremistických skupin, především Ku-Klux-Klanu, který terorizoval Afroameričany, lynčoval je a šířil strach. Ku-Klux-Klan se stal symbolem odporu proti emancipaci a občanským právům černochů, jeho činnost výrazně omezovala svobodu a bezpečí Afroameričanů po celé generace.

V 19. a na počátku 20. století byly segregace a rasové předsudky tak zakořeněné, že prakticky žádná federální iniciativa nesměřovala k jejich zrušení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v případě Plessy v. Ferguson (1896) legalizovalo princip „odděleni, ale rovni“ a utvrdilo segregaci na mnoha veřejných místech. Homer Plessy, muž s částečně africkým původem, byl zatčen za odmítnutí opustit „bílý“ vagón vlaku v Louisianě. Soud rozhodl, že segregace je legální, pokud jsou zařízení „oddělená, ale rovná“. Jediným soudcem, který se proti rozhodnutí postavil, byl John Marshall Harlan, jehož odlišný názor varoval, že legalizace segregace prohloubí rasovou nenávist, podkopá důvěru mezi rasami a dlouhodobě poškodí společnost. Harlanovo stanovisko se stalo symbolem odporu proti nespravedlivé segregaci a připomínkou, že odpor vůči diskriminaci může mít i právní oporu.

Situace se začala postupně měnit až během a po druhé světové válce. Afroameričané sloužili v segregovaných vojenských jednotkách a často byli přidělováni k pomocným nebo nevojenským funkcím. Žádný Afroameričan nezískal v té době Medal of Honor a diskriminace pronikala do každodenního života. Přesto právě zkušenosti z války a pohled na boj proti totalitě ukázaly americké veřejnosti zrůdnost segregace a nespravedlnosti. Mnozí Afroameričané, kteří bojovali za svobodu v zahraničí, se vrátili domů s vědomím, že i oni sami jsou občany druhé kategorie, což podnítilo nový impuls k občanským protestům a aktivismu. Změny nebyly okamžité a nenásilné protesty a legislativní opatření byly výsledkem dlouhodobého úsilí aktivistů.

V polovině 20. století začalo hnutí za občanská práva nabírat na síle. Významným bodem byl autobusový protest v Montgomery v roce 1955, kdy Rosa Parks odmítla uvolnit místo bílému pasažérovi. Tento čin spustil rok trvající bojkot městských autobusů, který ukázal, že organizovaný nenásilný odpor může být účinný.

Hnutí vedené vůdci jako Martin Luther King Jr. a James Farmer prosazovalo nenásilné protesty, pochodní akce a občanskou neposlušnost, které přinesly konkrétní změny v legislativě. Civil Rights Act z roku 1964 ukončil segregaci na veřejných místech a diskriminaci na pracovištích, zatímco Voting Rights Act z roku 1965 chránil volební práva Afroameričanů.

I přesto zůstával každodenní život Afroameričanů plný překážek. Mnozí nemohli dosáhnout na kvalitní vzdělání nebo dobře placenou práci, setkávali se s diskriminací při hledání bydlení a čelili stále přetrvávajícím stereotypům. Segregace a rasové předsudky, byť formálně zakázané, byly stále přítomné v praxi a v mnoha oblastech života.

Ruku na srdce, i dnes lze často narazit na diskriminaci a nerovnost a to i přes pozitivní diskriminaci, kvóty nebo programy na podporu menšin. Boj za rovnost se tak stal dlouhodobým procesem, který pokračuje v různých formách a vyžaduje stále nové strategie, jak zajistit skutečně rovné příležitosti pro všechny.

Cesta Afroameričanů ke svobodě nebyla dílem jediného člověka, probíhala dlouhodobě a zahrnovala mnoho jednotlivců, kteří svým odhodláním a činností měnili společnost. Mezi nimi byla Sojourner Truth (1797–1883), která se narodila do otroctví v New Yorku. V roce 1799 začal v New Yorku proces postupného zrušení otroctví, který trval až do 4. července 1827. Truth byla od svého pána Dumonta odtržena, když mu byla věrná a poslušná, ale nakonec byla nucena utéct se svou dcerou Sophií. Její ostatní děti nebyly podle zákona ještě svobodné a syn Peter byl dokonce nelegálně prodán do Alabamy. S pomocí sympatizujících bělochů, Isaaca a Marie Van Wagenerových, vzala Truth případ k soudu a po několika měsících uspěla, čímž se stala jednou z prvních černošek, které vedly soudní spor s bělochem a vyhrály ho. Později se přestěhovala do New Yorku, stala se křesťankou a sloužila u dalších rodin. Tento příběh ukazuje, že na severu bylo otroctví formálně zrušeno dříve než na jihu, ale cesta k reálné svobodě byla složitá a provázena právními a osobními překážkami.

Další významnou postavou byla Harriet Tubman (1822–1913), která riskovala život, aby stovky otroků vedla k svobodě prostřednictvím sítě tajných tras a úkrytů zvané „Underground Railroad“, jež umožňovala uprchlíkům dosáhnout svobodných států na severu USA či bezpečné Kanady.

Po zrušení otroctví a období rekonstrukce se další generace zaměřila na odstranění segregace a diskriminace. Ida B. Wells (1862–1931) se stavěla proti lynčování a upozorňovala na nespravedlnost, zatímco Booker T. Washington (1856–1915)podporoval praktické vzdělání a ekonomickou soběstačnost Afroameričanů a W.E.B. Du Bois (1868–1963) prosazoval aktivní politické zapojení a občanská práva.

Cesta Afroameričanů ke svobodě nebyla pouze politická, byla také kulturní a společenská. Afroamerická hudba, literatura a umění se staly nástrojem emancipace a vyjádřením identity. Ray Charles prolomil rasové bariéry v hudebním průmyslu a inspiroval další generace hudebníků. Harlem Renaissance, s osobnostmi jako Langston Hughes a Zora Neale Hurston, posílil afroamerickou kulturu a sebevědomí komunity. Další ikony, jako Malcolm X, symbolizovaly radikálnější odpor proti rasismu, zatímco Rosa Parks a Martin Luther King Jr. ukázali, že nenásilný odpor může měnit zákony i společenské normy.

Abraham Lincoln a Martin Luther King Jr. jsou dvě postavy, které spojuje boj za rovnost a lidská práva, i když působili ve zcela odlišných historických obdobích.

Lincoln, prezident Spojených států během občanské války, prosadil zrušení otroctví (13. dodatek) a položil právní základ pro emancipaci Afroameričanů. Jeho rozhodnutí ukázalo, že politická odvaha může změnit struktury společnosti, ale zároveň vyvolala velké napětí – a Lincoln byl zavražděn jen měsíc po konci války, v roce 1865.

Martin Luther King Jr. stál více než sto let po Lincolnovi v čele hnutí za občanská práva, které usilovalo o ukončení segregace a zajištění rovných práv Afroameričanů. Jeho metoda nenásilného odporu a masových protestů změnila zákony i veřejné mínění a vyvrcholila přijetím Civil Rights Act (1964) a Voting Rights Act (1965). Stejně jako Lincoln i King byl zavražděn – v roce 1968 – poté, co dosáhl významného pokroku.

Oba ukazují, že boj za spravedlnost a rovnost je nebezpečný, ale zásadní, a že velké změny často vyžadují osobní odvahu a oběť. Lincoln se soustředil na legislativní a vojenský zásah, King na nenásilný aktivismus a mobilizaci mas, ale cíle jako rovnost, svoboda a lidská důstojnost zůstaly stejné.

Život Fredericka Douglasse a všechny tyto historické události připomínají, že zrušení otroctví bylo pouze začátkem dlouhé cesty za skutečnou rovností. Druhá světová válka ukázala světu, že diskriminace je neslučitelná se základními hodnotami svobody a spravedlnosti. Boj za svobodu a lidská práva vyžaduje odvahu, vytrvalost a víru v lidskou důstojnost. Připomínat si tuto historii je důležité nejen pro reflexi minulosti, ale i pro porozumění problémům, které přetrvávají dodnes, a pro inspiraci k dalšímu odporu proti nerovnosti a nespravedlnosti.

https://www.history.com/topics/black-history/frederick-douglass

https://www.gutenberg.org/ebooks/58975
 https://www.history.com/topics/black-history/harriet-tubman
https://en.wikipedia.org/wiki/Sojourner_Truth

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/dnes-vyvrcholil-ctyrsetlety-emancipacni-boj-tmavych-americanu-164060

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/140158-otrokarstvi-v-usa-temna-stranka-historie
https://irozhlas.cz/veda-technologie/historie/otroctvi-jamestown-usa-otroci-velka-britanie-spojene-staty-usa-zruseni-obcanska_1908181915_och
https://en.wikipedia.org/wiki/Thirteenth_Amendment_to_the_United_States_Constitution
https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/43067