Článek
Zvláště by neměla chybět na nočním stolku těch, kteří pracují v pomáhajících profesích – ve zdravotnictví, sociálních službách, terapii, školství, ale třeba i v duchovní správě. Je to kniha, která se tváří nenápadně, ale svou hloubkou, upřímností a odvahou jít k jádru věci může způsobit něco nečekaného: katarzi, bolestnou reflexi, nebo alespoň zastavení v každodenním běhu, kde se snadno ztrácíme i sami sobě.
Wolfgang Schmidbauer (*1941) je významnou postavou německé psychoterapeutické scény. V 70. letech proslul knihou Pomáhající neuróza (Die hilflosen Helfer, 1977), kde se poprvé systematicky zabýval právě patologickými aspekty touhy pomáhat. Syndrom pomocníka je jakýmsi pokračováním a aktualizací tohoto přístupu – a zároveň osobní výpovědí člověka, který po desetiletí pracoval s těmi, kdo pomáhají druhým, a přitom postupně přicházejí o kontakt se sebou samými.
Základní premisa knihy je jednoduchá, ale nepříjemně přesná: Pomáhat druhým je obdivuhodné, ale zároveň to může být past. Past, do které upadneme, pokud si nejsme vědomi svých vlastních motivací. Pomoc totiž není vždy nezištná. Může být nevědomým pokusem zapomenout na vlastní bolest, získat uznání, naplnit vnitřní prázdnotu, nebo – jak by řekl Freud – sublimací agrese.
Pomoc jako odraz bezmoci nebo zneužití moci
A právě tento citát Sigmunda Freuda, který Schmidbauer ve své knize připomíná, je zarážející a provokativní: „Empatie je sublimovaná agrese.“ Jakkoli to zní extrémně, Freud tím ukazuje na hlubokou ambivalenci lidské psychiky. To, co se na povrchu jeví jako soucit a laskavost, může být ve skutečnosti přetavený vztek, potřeba ovládat, zachraňovat – a tím vlastně řídit životy druhých. V pomáhající profesi je tato tenká hranice obzvlášť nebezpečná. Protože zde dochází k asymetrickému vztahu, kde jeden člověk disponuje mocí a druhý zranitelností. A jakmile se vytrácí bdělost, může velmi snadno dojít ke zneužití.
Schmidbauer ve své knize kombinuje teoretické poznatky s kazuistikami z praxe – často anonymizovanými příběhy pacientů i pomáhajících pracovníků. Otevírá témata jako mobbing, vyhoření, přenos a protipřenos v terapii, ale i otázku osobní zralosti a hranic. Zvláště cenná je část, kde se věnuje partnerským vztahům „pomáhačů“ – často se totiž jejich osobní vztahy rozpadají nebo jsou nerovnovážné. Empatie, která jim pomáhá v práci, se totiž doma může proměnit v neúnosnou citlivost, nebo naopak v chlad, protože všechnu svou kapacitu empatie již vyčerpali během pracovní doby.
Celoživotní práce na sobě samém
Kniha zároveň nepostrádá naději. Schmidbauer netvrdí, že pomáhající profese je nebezpečná sama o sobě – spíše zdůrazňuje, že vyžaduje důslednou práci na sobě, trvalou sebereflexi a také určitou pokoru. Nabádá k psychohygieně, kolegiálním supervizím, ale i schopnosti říkat „ne“ a stanovovat si zdravé hranice. Pomoc má smysl tehdy, když je svobodná a vědomá – nikoli když je kompulzivní nebo sebestředná.
Osobně pro mě byla četba Syndromu pomocníka hluboce obohacující. Nešlo jen o odborný vhled do psychologie pomoci, ale o vnitřní dialog, který se mi v průběhu četby otevřel. Musela jsem si klást otázky: Proč pomáhám? Co mi to dává? Opravdu naslouchám druhým, nebo jim podsouvám řešení? Nevyplňuji péčí o druhé prázdná místa ve vlastním nitru?
A právě toto považuji za největší sílu Schmidbauerovy knihy – nesklouzává k instantním radám, ale jemně, a přitom nekompromisně nás nutí dívat se pravdě do očí. Přesně taková literatura je v pomáhajících profesích potřeba: nikoli utěšující, ale pravdivá. A proto říkám znovu: Syndrom pomocníka by měl být povinnou četbou. Anebo alespoň včasným zrcadlem pro všechny, kdo si myslí, že umějí pomáhat.
