Článek
Ale každý konec přináší i nový začátek plný nových příležitostí. Konečně se můžete věnovat svým koníčkům, cestovat, studovat cizí jazyky.
Já osobně mám hnízdo prázdné jen částečně. Dcera z hnízda vylétla velmi záhy, abychom si po jejím osamostatnění mezi sebou začaly nesrovnatelně lépe rozumět, syn se mě jako vysokoškolák zatím drží zuby nehty a vidina, že mě během dvou tří let opustí, se mi nejeví nijak smutná, protože pro mě je důležité, aby mé děti byly připraveny do života a nijak si nenárokuji jejich zvýšený zájem o mou osobu. Samozřejmě až budu stará a bezmocná, mé priority se patrně změní, nechtěla bych děti bezcitné, které v domově pro seniory budou spatřovat jediné smysluplné řešení, co se starou mámou.
Přesto určité zkušenosti vnímám. Ale nazvala bych to spíš jako ztráta super schopností.
Když jsem byla matka na plný úvazek, připadalo mi někdy, jako bych byla obdařena nějakými nadpřirozenými schopnostmi. Jsem člověk spíše submisivní, ale když jsem měla malé děti, připadala jsem si často jako lvice připravená se bít za své děti do roztrhání těla. Jsem člověk, který se přiblíží viru a hned onemocní, ale v dobách aktivního mateřství jsem celá léta neonemocněla. Jsem člověk dosti pohodlný, ale když jsem se rozvedla, zvládla jsem levou zadní dvě zaměstnání a vystudovat vysokou školu. Vždy jsem se dětem dost věnovala, snažila jsem se, aby nijak nestrádaly nedostatkem, zážitky, podněty, a solidní výchovou. Nejednou jsem si položila otázku, kde se to ve mě všechno bere. Protože já se jako matka zase tak moc nesnažila. Ono to vše šlo tak nějak samo.
Velmi bolestně jsem prožívala období, kdy děti dospívaly. Bylo to období ztrácení. Ztrácely své krásné nevinné dětství. Dcera dospívala pomalu, postupně. Malá holčička se stala větší holčičkou a z té se stala malá slečna a z malé slečny velká slečna… Syn to měl jinak. Byl dlouho dětský. Snad ještě v šestnácti si stavěl z lega. Choval se dlouho jako dítě a jednoho dne, doslova den ze dne se z něho stal skoro dospělý chlap.
Dnes, když mě děti nepotřebují a mám víc času a možností, mám pocit, že mé nadpřirozené super schopnosti se ocitly v útlumu, dokonce snad některé i zanikly. Jsem zase tak trochu zakřiknutá, skolí mě kdejaký bacil, jsem ráda, že zvládám jednu práci. Už nefunguji v turbo režimu. Čas plyne jinak. Pomaleji. Tím nechci říct, že strádám a je ze mě předčasně zestárlá babička. Snažím se život užívat, protože v určitém věku by člověk neměl marnit čas. Ale zároveň pod pojmem užívat si představuji trochu jiné aktivity než dříve. Vždy jsem si myslela, že když děti dospějí, se vší urputností se chopím nových velkých životních cílů. A víte co, nemám velké životní cíle. Chci prostě jen příjemně žít.
A jak to máte vy ostatní, kteří mají dospělé děti?
