Článek
Péče o zdravotně znevýhodněné lidi prošla v průběhu tisíciletí různými stádii. První represivní stádium zaznamenává snahu se těchto lidí zbavit, a to i za cenu zabití. Takovýto jedinec skupinu ztěžoval. Hovoříme o době kamenné, železné a bronzové. V těchto dobách lidé měli co dělat sami se sebou a slabší jedinec skupinu zatěžoval. Pokud nebyl přímo zabit, byl ponechán bez pomoci na opuštěném místě, což de facto znamenalo smrt.
Bohužel tyto praktiky se udržely dlouho do otrokářského starověku, kdy docházelo k výraznému civilizačnímu vývoji a starověké státy si tedy teoreticky mohly dovolit pečovat o zdravotně znevýhodněné lidi. Nicméně navzdory této skutečnosti se jedná o období, kdy Sparťané slabé děti zabíjeli. V Athénách tyto děti ukládali do speciálních nádob, které ponechávali u cesty. Buď se jich někdo ujal nebo také ne. Ve starověkém Římě zakázali zabíjet postižené děti, ukládali je do košů, které vypouštěli po Tibeře.
Mnohem více civilizovanosti projevovali staří Egypťané, kteří se snažili o rehabilitaci a hledali pracovní příležitosti pro tyto lidi. Například nevidomí maséři nejsou produktem moderní doby, ale mají svůj původ už ve starověkém Egyptě.
Časem i v Řecku a později Římě docházelo k posunu v oblasti péče o handicapované. Záleželo na tom, zda se jednalo o rodiny otrokářů, kteří si najímali vzdělané otroky, aby pečovali o handicapované, nebo rodiny otroků, kde se stále udržoval represivní likvidační systém.
Další charitativní stádium je ovlivněno nástupem křesťanství. Podle křesťanství je v božích očích každý lidský život cenný. Když dostaly kostely a kláštery právo azylu, začaly zřizovat útulky, nemocnice. Také manželky šlechticů pečovaly o potřebné na svém panství. Mezi tyto ženy patřily například Zdislava z Lemberka, Hedvika Slezská nebo Alžběta Durynská. Rozkvět jejich panství byl do značné míry závislý také na jejich péči o chudé a zdravotně znevýhodněné lidi. Zdislava projevila nadčasový přístup. Pochopila, že jen pečovat a dávat milodary nestačí. Důstojnost člověka je závislá na respektu, sebeúctě a seberealizaci (byť by byla sebemenší) a proto se Zdislava snažila hledat pro každého příležitosti a práci a tím dokázala předejít nežádoucím jevům.
Handicapovaní jedinci se totiž ve středověku začali sdružovat do žebrajících cechů. Začalo to neškodným žebráním před domy bohatých nebo před kostely. Časem si ale tyto skupiny dary vynucovaly velmi nevhodnými způsoby a neváhaly páchat trestnou činnost, čímž se stávaly hrozbou pro společnost.
Na druhé straně, tito lidé nezřídka sloužili k tomu, aby svým tělesným znetvořením bavili feudální společnost na hradech. Bohužel tento krutý nešvar, kdy postižení žili z toho, že se druzí bavili na jejich účet, se uchoval až do dvacátého století.
Zároveň nelze nezmínit, že navzdory tomu, že křesťanství hlásalo na straně jedné milosrdenství, na straně druhé handicapované lidi stigmatizovalo. Handicap rovnal se pro mnohé trest boží nebo znamení z temnot.
Další posun ve vývoji péče můžeme sledovat v období renesančního humanismu, kdy v centru zájmu stojí člověk, jeho potřeby, práva i povinnosti. Přístup k handicapovaným lidem se stává lidštějším. Už nejsou nazíráni jako ti chudáci odkázaní na milost a nemilost, ale začíná se uplatňovat přístup rovný s rovným. Jan Amos Komenský se v té době vyjadřuje, že by se měla větší pozornost věnovat zdravotně znevýhodněným dětem.
Další stádium je spojeno s průmyslovou revolucí v 18. a 19. století. Jejím vlivem dochází k velkým změnám ve společnosti. Zároveň dochází k rozvoji lékařství a spolu s tím k odbornému přístupu v hledání příčin a také k rozvoji kompenzačních pomůcek.
Historický předěl v právech zdravotně znevýhodněných nastává v roce 1789, kdy vzniká Deklarace práv člověka a občana coby produkt Francouzské revoluce.
Zhruba v té době se začíná v Evropě zavádět institucionalizovaná péče v podobě speciálních škol a ústavů.
Spolu se vznikem odborných zařízení nastává stádium rehabilitačně-socializační, kdy si zákonodárci začali uvědomovat, že investice do rehabilitace handicapovaných se vyplatí v podobě pracovní síly.
Když píšu o historii péče o zdravotně znevýhodněné lidi, nemůžu nezmínit dvě smutná období moderních dějin, a to nacistické Německo a jeho projekt eutanázie, kdy byly usmrcovány lidé s postižením nebo psychiatrickou diagnózou a období komunismu, kdy handicapovaní lidé (zvláště lidé s mentálním postižením) byli umísťováni do ústavů v ústraní (často se jednalo nevyhovující prostory v bývalých klášterech nebo zámcích), izolováni od většinové společnosti.
Současnost se nese v duchu integrace a deistitucionalizace. Speciální ústavy, ve kterých tito lidé celoživotně žili, měly svého času určitě smysl, ale dnes se jedná o spíše přežitou záležitost. Žádoucí je, aby život každého i sebevíce handicapovaného jedince byl jednoduše řečeno co nejvíce normální, samozřejmě za podpory jeho individuálních i specifických potřeb. Nejsou žádoucí velké ústavy, ale malá zařízení, kde žijí lidé, kteří se sami starají pod dohledem pracovníků o domácnost, navštěvují podporované zaměstnání nebo sociálně-terapeutické dílny, zařazují se do společnosti.
Zároveň se pátrá po etiologii. Jaké faktory způsobily postižení, které má dopad nejen na postiženého, ale i na celou rodinu? Došlo k postižení pod vlivem genetických faktorů, nebo v průběhu porodu? Stále se zdokonaluje prenatální diagnostika.
Život zdravotně znevýhodněných lidí zkvalitňují kompenzační a rehabilitační pomůcky. Odborníci dokáží vytvářet stále modernější a technicky vyspělejší pomůcky, které dokáží kompenzovat handicap. Počínaje teploměrem s hlasovou podporou a konče bionickými protézami.
Přesto stále máme co dohánět v podpoře zdravotně znevýhodněných lidí a jejich rodin. Spisovatel a lékař sir Artur Conan Doyle je autorem citátu, kterým své vyprávění ukončím. Každý řetěz je silný jen tak, jak je silný jeho nejslabší článek.
